Únor 2008

Různé styly kung-fu

24. února 2008 v 10:12 | Martin |  Kung Fu
technika ąao-lin kung-fuVýraz kung-fu se v západních jazycích obyčejně vztahuje k čínským bojovým uměním. V současné době je v čínštině oficiálním termínem pro bojová umění výraz wu-šu. Ovšem z mnoha důvodů, z nichž jedním z nejdůležitějších je skutečnost, že současná čínská vláda chce propagovat wu-šu jako sport spíše než umění boje, konotuje na Západě termín "wu-šu" často předváděcí formu, zatímco termín "kung-fu" vyvolává dojem bojového umění.

Vnější a vnitřní
tchaj-»i Existuje mnoho stylů či škol kung-fu. Tradičně se tyto početné styly dělí do dvou hlavních skupin, a sice vnitřní a vnější kung-fu. Tři slavné vnitřní kung-fu styly jsou tchaj-ťi čchüan, pa-kua čqngg a sing-i čchüan. Mezi vnější styly patří Šao-lin kung-fu a styly, které z něj vznikly.
Je důležité mít na paměti, že toto rozdělení na vnitřní a vnější kung-fu je víceméně libovolné a provizorní. V šaolinském kung-fu je ve skutečnosti více vnitřních aspektů než ve všech třech slavných vnitřních stylech dohormady!
Vnitřní aspekty Šaolinu
zen jednoho prstu Některým by se to mohlo zdát jako přehánění, ovšem pokud si uděláme čas, abychom prozkoumali vnitřní umění, která se učí v tchaj-ťi čchüan, pa-kua čang a sing-i čchüan, objevíme, že všechna tato tři umění můžeme nalézt i v šaolinském kung-fu.
Například meditace za účelem kultivace mysli, jemné pohyby k vytvoření toku energie a "čan-čuang" (trénink postojů) k vyvinutí vnitřní síly, tři klíčové tréninkové metody ve všech těchto třech vnitřních školách kung-fu, se nachází i v šaolinském kung-fu. Na druhou stranu některá vnitřní šaolinská umění, jako je "zen jednoho prstu" a "tygří dráp", nenajdeme ve školách vnitřních.
Vnější forma tchaj-ťi čchüan
čan-čuang Proč se tedy o šaolinském kung-fu většinou mluví jako o vnějším, zatímco o tchaj-ťi čchüan, pa-kua čang a sing-i čchüan jako o vnitřních?
Důvod, proč se tchaj-ťi čchüan, pa-kua čang a sing-i čchüan říká vnitřní je celkem jednoduchý. Všechny tyto styly zdůrazňují vnitřní trénink, jako je vizualizace, vnitřní tok energie a čan-čuang a věnují malou pozornost vnějšímu tréninku jako je strečink, údery do pytlů s pískem a zvedání závaží.
Jestliže cvičíte tchaj-ťi čchüan, pa-kua čang a sing-i čchüan a setkali jste se s vizualizací, vnitřním tokem energie a čan-čuang jen okrajově či vůbec, pak pravděpodobně cvičíte pouze jejich vnější formu a minuly jste esenci těchto vnitřních umění.
O šaolinském kung-fu se obecně mluví jako vnějším, protože většina lidí, kteří jej cvičí, většinou ukazují pouze vnější aspekty šaolinských umění, jako je předvádění krásných sestav beze zbraní či se zbraněmi či přerážení cihel šaolinskou železnou dlaní. Jelikož šaolinské kung-fu je tak bohaté a jeho vnitřní aspekty se obvykle učí až poté, co se žáci dostatečně obeznámily s jeho vnější formou, má jen málo lidí šanci či trpělivost postoupit až na tuto vnitřní úroveň šaolinského kung-fu, kde je kladen důraz na trénink mysli a energie.
Severní a jižní Šao-lin
Chung-ťia (Hungga) Kromě původního a zárodečného šaolinského kung-fu existuje mnoho stylů, které z něj vznikly. Všeobecně je můžeme rozdělit na severní a jižní Šao-lin.
Severní Šao-lin, který zahrnuje styly jako chua čchüan, čcha čchüan, kudlanka nábožná a orlí spár, klade důraz na údery s dlouhým dosahem a techniky kopů.
Jižní Šao-lin (Siulam), kerý zahrnuje Chung-ťia (Hungga), Jung-čchun (Wingcheun), Bílého jeřába a Cchaj Li fo (Choi Lei fat), zdůrazňuje boj na krátkou vzdálenost a techniky rukou.
Význam sebeobrany
čcha čchüan Bez ohledu na to, jakému stylu se věnujete, musíte - jestliže cvičíte kung-fu - být schopni se ubránit, jinak váš trénink nemá žádný význam, protože výraz "kung-fu" znamená bojové umění.
Kung-fu, narozdíl od jiných bojových umění, není ale obecně vzato agresivní a brutální, ačkoli je v boji velmi účinné. Někteří kung-fu praktici mohou být agresivní. Podle mého názoru za to může přístup a postoj jejich instruktorů spíše než umění samotné.
Největší úspěch
trénink mysli Pokud prozkoumáme filosofii různých stylů kung-fu, shledáme, že obecně zdůrazňují toleranci, respekt vůči starším, poctivost a lásku k životu. Takováto filosofie je v kontrastu k některým bojovým uměním, které prosazují zranit nebo dokonce zabít nepřítele za každou cenu, včetně toho, že se člověk zraní sám.
V rámci vynikajících stylů kung-fu, jako je šaolinské kung-fu či tchaj-ťi čchüan, je nejvyšší cíl je více než pouhý boj - je to dosažení toho nejvyššího, co si přeje každý člověk mít, tj. duchovní naplnění, kterému se v závislosti na té či oné kultuře či náboženskému přesvědčení říká různě, např. osvícení, splynutí s velkou prázdnotou, návrat do králoství Božího či sjednocení s nejzazší realitou.

Stručná historie wushu

24. února 2008 v 10:09 | Martin |  Kung Fu
wushuPrvní systémy wushu se objevily ještě před vznikem čínského státu, před III.- IV. stoletím však neexistovalo komplexní wushu, pouze vojenská příprava, "válečnictví". Z počátku mělo podobu tanečních vojenských cvičení, později se stalo vojenským předmětem ve speciálních školách. Na konci II. století obdržela veškerá individuální příprava válečníka jménu wuyi. Tento termín se udržel po celá století a stal se synonymem pro wushu. Wuyi zahrnovalo juedi (zápas), shoubo (boj zblízka), metody boje se zbraněmi. Sestavy napodobovaly neozbrojený boj, boj se zbraněmi, obranu proti útoku zbraní. Výuka byla založena na sestavách formálních cvičení - taolu - které lze provádět sólo i s partnerem.

Během období "Jara a podzimu" (770-476 př. Kr.) a "Válčících států" (475-221 př. Kr.) žili a působili největší čínští filosofové: Kongfuzi, Laozi, Mengzi, Zhuangzi. Čína obdržela duchovní impuls, který ovlivnil vývoj celé Východní Asie během dalších dvou tisíc let. V 1. století začal do Číny pronikat z Indie buddhismus. Bojová umění nestudovali jen obyčejní vojáci (na hradbách bojovali dokonce i někteří císaři) a proto se čínská bojová umění začala pomalu spojovat s filosofickými systémy a přerostla úroveň jednoduché snůšky metod boje muže proti muži. To je možná důvod, proč během mnoha století nezanikla, ale rozvíjela se a jsou stále tu.
Přibližně v VI. století přišel do Číny indický kazatel Bódhidharma a hlásal v klášteře Shaolin nedaleko Loyangu buddhismus. Podle legendy to byl právě on, kdo založil slavný shaolinský styl wushu. Shaolinští mniši později podle legendy pomohli druhému císaři dynastie Tang, Li Shiminovi, získat zpět trůn. Li Shimin dovolil klášteru vlastnit vlastní bojové jednotky mnichů. Vzniknul nový výraz - wuseng (mnich-válečník).
Za dynastie Song (960-1279) mnoho mnichů (včetně wusengů) odešlo z klášterů a stali se obyčejnými lidmi. V XIII. století nastal díky četným perzekucím buddhismu a díky mongolské invazi úpadek shaolinského wushu. V r. 1224 přišel do kláštera Shaolin mladý muž a přijal mnišské jméno Jueyuan. Viděl žalostný stav klášterního wushu a usoudil, že opravdová tradice je ztracena. Jueyuan započal obnovu klášterního wushu a ve skutečnosti stvořil nový styl, který existuje dodnes.
V r. 1219, když Čingischán odešel po ovládnutí Číny na západ, se do Číny přistěhovalomnoho Arabů a Peršanů. Těmto lidem se říkalo "semu" ("lidé s barevnýma očima"), měli méně práv než Mongolové, ale více než Číňané. V oficiálních dokumentech dynastie Yuan se nazývají "huihui". Pěšáci a dělostřelci, přesunutí v r. 1275 na východ, se na příkaz zakladatele dynastie Yuan "na všech místech v komunitách obyvatel hranic" stali rolníky. Z těchto lidí, arabských přistěhovalců (připluli do Číny za dynastií Tang a Song) a Číňanů, kteří konvertovali k islámu, vzniknul národ "huizu" ("muslimové"). Během více než sedmi století byli huizu nerozlučně spjati s wushu. Považovali wushu za sebeobranu a posvátný úkon, stimulující muslimského ducha.
V r. 1351-1368 ukončilo rolnické povstání "Rudých turbanů", vedených Zhu Yuanzhangem (který byl také velkým mistrem wushu), mongolskou dynastii Yuan a založilo dynastii Ming. Zhu Yuanzhang se stal prvním císařem (jméno dynastie "Taizu"). Nastal "zlatý věk" wushu.
V XVI. století byly přímořské provincie Číny vystaveny napospas nájezdům japonských pirátů. Qi Jiguangovi bylo přikázáno "potrestat bandity a ochraňovat lid". Byla to těžká situace - místní jednotky byly malé, dobře připravění japonští samurajové lehce porazili špatně organizované skupiny odporu. Qi jiguang, mistr wushu, se rozhodl povolat speciální jednotky místní domobrany bojovníků wushu. V r. 1561 byli Japonci poraženi v provinciích Zhejiang, Fujian a Guangdong. Qi Jiguang po povýšení do hodnosti generála přikázal všem vojákům a úředníkům, aby cvičili wushu. Na základě různých systémů vojenské přípravy napsal pojednání "Jixiao xinshu" ("Nová kniha záznamů o výhodách [ve vojenství]). XVI. století je díky Qi Jiguangovi považováno za zlomový bod v historii wushu.
Dynastie Ming je čas stabilního a systematického rozvíjení a mírové koexistence různých škol. Ovšem nic netrvá věčně.
6. června 1644 byl Bejing dobyt mandžuskými jednotkami. Poslední císař dynastie Ming se oběsil na zdi pevnosti. Byla založena nová dynastie - Qing. Tato dynastie trvala více než 200 let, až do r. 1911. Centum tréninku wushu se přesunulo do tajných společností.
Během XIX. století Čínou otřasla řada povstání proti vládě Mandžuů a dominanntímu vlivu cizinců. Tajné společnosti, které pěstovaly různé styly wushu, byli terčem úderu v povstání "Osmi trigramů", Opiových válkách, ve velké lidové válce Taipingů. Povstání Yihetuanů (1899-1901), známé také jako "Povstání boxerů", se stalo zbožněním aktivity tajných společností.
Drtivá porážka povstání Yihetuanů vedla ke smrti mnoha mistrů wushu. Tradice bojových umění ovšem nemohla prohrát, aniž by po sobě zanechala stopy. Během revoluce Xinhai (1911-1913) a později během období vojenských diktátorů pokračovala činnost tajných společností v nové síle.
Vláda Čínské republiky prokázovala rozvoji wushu velkou podporu. První čínský prezident - Sun Zhongshan (známý také jako Sunjatsen) - studoval Taijiquan u Cai Guiqina. Jeho nástupce, vrchní velitel Jiang Jieshi (známý též jako Čankajšek) se též bojovým umění nevyhýbal, navštívil Guokao ("Státní zápas", něco jako všečínský šampionát ve wushu), který se konal v Nanjingském centrálním institutu guoshu, založeném v r. 1928 (Nanjing byl tehdy hlavním městě Číny, "guoshu" znamená "národní umění", během vlády Guomindangu oficiální název pro wushu). Rektorem institutu byl generál Zhang Zhijiang, podporovaný generálem Feng Yuxiangem. Další velkou organizací, která pěstovala a šířila wushu, byla Asociace Jingwu ("Asociace skutečných bojových umění"), založená v r. 1909 v Shanghai. Tyto dvě organizace měly pobočky ve všech provinciích Číny (Asociace Jingwu i v místních čínských komunitách v jiných zemích: Vietnamu, Malajsii, Singapuru, Filipínách atd.), jako zde učitelé působili význační mistři. Během 2. světové války bojovalo v armádě nebo partizánských jednotkách mnoho mistrů wushu a přispěli tak k porážce Japonska.
Když převzala moc Komunistická strana, vyzvala vláda mistry wushu, aby vystoupili z ilegality. V r. 1953 se od 8. do 12. listopadu konaly v Tianjinu První všečínské sportovní hry - 75% zabíraly exhibice wushu. Bylo předvedeno 139 stylů, konaly se soutěže v boji beze zbraně (bez chráničů), boj se zbraněmi (dlouhými a krátkými) a zvedání závaží (starověký čínský sport). Poté, co vládla uviěla takovouto sílu, se začala obávat. Tajné společnosti byly rozprášeny. Současně byl založen Výbor pro reformu wushu. Slavný mistr wushu Cai Longyun vytvořil na základě stylů huaquan (pěst květu), zhaquan (pěst Zha), paoquan (dělová pěst), hongquan (pěst proudu), piguaquan (pěst sekání a zavěšení), shaolinquan (pěst kláštera Shaolin) a některých dalších nový sportovně-soutěžní styl changquan (dlouhá pěst). Na základě pěti stylů provincie Guangdong (styly rodin Hong, Cai, Li, Liu a Mo) byl vytvořen sportovně-soutěžní styl nanquan (jižní pěst). Jména pohybů byla změněna, pohyby následně ztratily svůj duchovní obsah: "Úder drtící horu" se vskutku liší od "Pěst udeří do dlaně". Během "Velké kulurní revoluce" (1966-1976) byli milovníci wushu utlačováni pro "pěstování feudálních přežitků". V té době ale začala díky gongfu (kung-fu) filmům růst popularita wushu v cizích zemích. Díky nepřípustnosti poklesu mezinárodní prestiže bylo wushu povoleno.
Vláda nyní pokračuje v transformaci wushu v sport. Changquan a nanquan se šíří mezi mladými lidmi, kteří dikdy neviděli opravdové wushu. Byla vytvořena pravidla boje. Pravidla boje - v tradičním wushu něco nemyslitelného! Tradiční wushu stále existuje, ovšem bez vazby na oficiální wushu; jestliže si přejete najít opravdového mistra, musíte být hodně vytrvalí a mít dobré přátele.


Tim Cartmell: Taiji quan - boj v taiji quan

10. února 2008 v 20:34 | Martin |  Taijiquan
použití techniky taiji quanTaiji quan je bojové umění založené na principu měkkého přemáhajícího tvrdé. Přímý odpor proti protivníkově síle je ostře odsuzován, a velký důraz je kladen na vypůjčení si síly oponenta a její použítí k vlastní výhodě. Taiji quan patří ke školám takzvaných "měkkých" bojových umění, a tudíž je trénink zaměřen na kultivaci uvolněného(relaxovaného), ohebného [flexible] a citlivého těla a klidného a soustředěného úmyslu [intent]. Bojovník taiji je trénován absorbovat a neutralizovat přicházející sílu, spojit se [join] s protivníkem prostředníctním přilepení [sticking] se k jeho centru, a pak použít sílu v přesném čase a úhlu užitím celého těla.

Aplikací principu "vzdání se sama sebe a následování druhých" je bojovník taiji quan schopen použít protivníkovu sílu proti němu, což umožnuje slabšímu a pomalejšímu přemoci silnějšího a rychlejšího.
Dalším znakem taiji quan jako umění boje je, že u jeho základu stojí princip přirozeného pohybu. Všechny pohyby a techniky umění taiji quan jsou založeny na přirozených silách [strengths] a reakcích. Protože trénink je spíše záležitostí zlepšování vrozených schopností, než tvoření nových, bojové schopnosti jsou v taiji quan získávány rychleji než ve většině ostatních bojových uměních. Pilný student taiji quan, který je správně trénován, získá sebeobranné schopnosti v přůběhu měsíců, v protikladu k době několika let.
Primární bojová strategie taiji quan je shrnuta ve frázi "Nalákat (protivníka) k postupu, (nechat ho) padnout do prázdna, spojit se (s protivníkem) a pak ho odhodit." [Entice (the opponent) to advance, (cause the opponent to) fall into emptiness, unite (with the opponent) then throw (the opponent) out" (yin jin, luo kong, he ji chu)]. Nalákání protivníka k postupu (postup značí agresivní pohyb [momentum] vpřed) může být jednoduché např. jako stát před ním a nabídnout nechráněný cíl nebo vyrazit s preventivním úderem sloužícím k vyvolání jeho reakce. Přimět protivníka k agresivnímu pohybu vpřed má několik výhod. Zaprvé, stejně jako šíp vystřelený z luku, odhodlaný [commited] útok nemůže měnit směr dokud není vyčerpána jeho setrvačnost. Takový útok dává bojovníkovi taiji quan čas a příležitost k získání dominantní pozice[superior position] pro efektivní protiútok. Zadruhé, silný, odhodlaný útok téměr určitě vyžaduje pohyb celého těla. Jakmile je protivníkovo celé tělo v pohybu (a jeho centrum rovnováhy je oslabeno) je možné ho vyvést z rovnováhy relativně malou silou (správně aplikovanou). Například, podmést nohu protivníka, který stojí rovně a nehýbe se, vyžaduje poměrně velkou sílu. Jakmile ale protivník pohne svým těžištěm dopředu při kroku, podmetení přední nohy těsně před jejím postavením na podložku pošle protivníka k zemi s velmi malým úsilím. Tento typ techniky je nazýván "pohnout tisíci librami pomocí síly čtyřech uncí.". A za třetí, nalákání protivníka k agresivnímu pohybu vpřed zablokuje jeho psychiku v útočném režimu. Když je protivník soustředěn na útok, bude mu trvat delší dobu změnit svou pozornost na obrazu ve chvíli kdy bojovník taiji quan protiútočí. Protivníkova reakční doba je zpožděna, což dále zvětšuje šance na úspěch; to dovoluje bojovníkovi taiji "vyrazit později ale přijít jako první" [leave after yet arrive first].
"Padnout do prázdna" je analogické s principem nepoužívat sílu proti síle. Klasici taiji quan uvádějí "Někteří trénují desítky let a přesto jsou stále poráženi: je to proto, že nejsou schopni rozpoznat svoji chorobu 'dvojité váhy' [double weighting]".
Jaká je to metoda, která umožnuje nalákat protivníka ke vstupu, nechat ho padnout do prázdna, spojit se s ním a pak ho odhodit? Co v tomto ohledu odděluje techniky taiji quan (nebo interního/měkkého stylu) od všech ostatních typů technik? Odpověd leží v jedné základní dovedosti; konkrétně, schopnosti "přilepit se, držet, pokračovat a následovat" [stick, adhere, continue and follow (zhan, nien, lian, sui)]. Přilepení a držení se značí spojení se s protivníkem měkkým a nekonfrontačním způsobem a udržení tohoto spojení, zatímco se oba pohybujete ("blokování" protivníkovy přicházející síly neodvratně způsobí, že jeho tělo bude odraženo pryč. To činí připojení se k němu nemožným a tak odsouzuje k tomu zůstat "dvojitou vahou".) Pokračování a následovaní značí "vzdání se sama sebe a následování druhého" tak, že neustále následujeme protivníkův pohyb a jeho změny ve snaze udržet spojení. V této situaci můžeme neustále monitorovat protivníkovy akce a záměry, zatímco hledáme vhodný čas a příležitost k tomu spojit se s jeho centrem a vést ho, a tak přivést celé jeho tělo pod kontrolu.
Otázka by mohla znít, "k čemu se vlastně přilepujeme a co následujeme"? Přilepujeme se k protivníkovým pažím? K jeho trupu? Odpověd je, že se přilepujeme k jeho těžišti [center of gravity] (oblast pánve). V taiji quan toho ale většinou nebývá dosahováno přímým kontaktem s pánví. (Dobrým příkladem k objasnění konceptu přilepování se a kontrolování protivníkova centra je zápas, při němž se zápasník téměř neustále přilepuje přímo k protivníkově centru, jako např. při obejmutí pažemi okolo pasu.) V taiji quan se bojovník snaží přilepit a kontrolovat oponentovo centrum skrze kontakt s jeho pažemi a/nebo horní částí trupu [upper torso], přičemž užívá tyto oblasti jako "držadla" protivníkova centra. Aby mohla být kontrola udržena, bod kontaktu v průběhu boje mění. Schopnost přilepit se, následovat a kontrolovat protivníkovo centrum při vzájemném pohybu je kultivována prostřednictvím různých typů tlačících rukou (pushing hands), používáných ve všech stylech taiji quan.
Techniky taiji jsou primárně chvatové [grappling oriented] . Ačkoliv studenti trénují údery všemi částmi těla, čistě úderové techniky (techniky sloužící ke způsobení lokálního poškození těla) jsou daleko méně časté než zápasnické techniky jako tlačení, tažení, kroucení [twisting], podmetání, páčení, házení a vrážení Tento druh technik je zaměřen na kontrolu protivníkova centra a manipulování s jeho tělem v prostoru.
Všechny techniky taiji quan jsou kombinací energíí osmi Technik: odražení [ward off], odvalení vzad [roll back], stlačení [press],strčení [push] ,škubnutí [pluck], roztržení [split] , loket [elbow] a úder tělem [body stroke] - (peng, lu, ji, an, cai, lie, zhou, kao).
V širším slova smyslu může být energie odražení aplikována do celého těla. Jedná se o energii vznikající správnou pozicí/propojením [allignment] a relaxací těla, která dáva bojovníkovi taiji quan elastičnost a pružnost [springiness] nutnou k boji. V technickém smyslu je Odražení energií, která se podobá vztlaku a je schopna podpírat váhu (stejně jako měkká a kapalná voda je schopna podpírat mohutnou loď).
Odvalení vzad je energie, která přesměruje přicházející sílu okolo těla a vzad (jako otočné dveře, které při tlaku rotují okolo osy).
Stlačení je síla, která se v rychlém pulzu odrazí od země a odhodí protivníka od těla (jako kámen odrážející se od napjaté blány bubnu).
Strčení je síla, který stlačuje protivníka dolů (jako síla, kterou při vylezání z bazénu vytáhnete svoje tělo z vody vzepřením se o okraj).
Škubnutí je náhlá, dolů a vzad směrovaná síla (jako při utrhnutí jablka ze stromu).
Roztržení je energie "rotace" [coupling] (dvě síly aplikované rovnoběžně, ale v opačném směru, které způsobí rotaci okolo středu); je to energie, která je generovaná když otáčíme volantem oběma rukama.
Loket je síla "Odražení" celého těla nasměrovaná do lokte (jako když máte plné ruce a přibouchnete dveře od auta loktem).
Úder tělem je také síla "Odražení" celého těla vyjádřená skrz nějakou část trupu, většinou rameno (jako při vyrážení dveří tak, že do nich vrazíme ramenem).
Všechny techniky taiji quan, včetně házení, páčení, kopání a úderů, jsou kombinací těchto osmi energíí.

Shaolinské wushu

10. února 2008 v 20:29 | Martin |  Kung Fu

wu-šufreska zShaolin wushu je tradiční název pro metody boje (beze zbraní i se zbraněmi), které vznikly či se vyvíjely v songshanském klášteru Shaolin v okresu Dengfeng, provincii Henan (hlavní město - Zhengzhou), v Číně. Shaolinské wushu je rozšířeno po celé Číně i v jiných zemích; jedná se o jednu z nejstarších větví wushu. Kořeny shaolinského wushu podle legendy pocházejí od indického buddhistického kazatele Bódhidharmy (v čínštině se vyslovoval Putidamo, později zkráceně Damo).

DamoPřišel do říše Severní Wei přibližně v 6. století a nepochopený odešel do tohoto kláštera. Během devíti let seděl v jeskyni čelem ke zdi (tato jeskyně stále existuje a je velice oblíbeným turistickým místem). Když se konečně rozhodnul vstát, zjistil, že nemůže stát na nohou. Díky speciální sestavě cviků ale obnovil činnost nohou a dal mnichům příkaz, že musí v budoucnu zkombinovat tichou komplentaci s fyzickým cvičením. Říká se, že se od něj mniši naučili první sestavu shaolinského wushu - "18 rukou arhatů" ("arhat" - Buddhův stoupenec, který dosáhnul poslední čtvrtý stupeň svatosti na cestě k nirváně a osvobodil se od běžných tužeb). Skutečné důkazy, že Damo učil wushu, neexistují, je ovšem historickým faktem, že "4 jednání", přikázáné mnichům, obsahovaly "odplácení zla".
Další populární legendou o klášteru Shaolin je příběh o 13 mniších, kteří zachránili císaře. Událo se to v 7. století. Li Shimin, druhý císař dynastie Tang, uprchnul ze zajetí rebela Wang Shichuna, spadl do řeky a byl zachráněn mnichy. 13 mnichů se snažilo bránit císaře, zvláštní oddíl mnichů rebely porazil a Wang Shichuna zajal. Když se Li Shimim vrátil zpět na trůn, daroval klášteru půdu, dovolil mnichům jíst maso a pít alkohol a klášteru bylo dovoleno mít speciální vojsko mnichů. Tento příběh se stal předlohou pro slavný film "Klášter Shaolin", natočený v r. 1980 (hráli: Li Lianjie, Qiu Jianguo, Yu Hai a další členové Čínského národního wushu teamu). Jen naokraj - generála Wang Shichuna hrál Pan Qingfu, který dnes žije v Kanadě (je znám díky filmu "Železo & hedvábí).
feska zPrvní skutečné historické údaje o klášterním tréninku wushu patří do počátků vlády mongolské dynasti Yuan v Číně. V 13. století přišel do kláštera mnich jménem Jueyuan. Opustil domov s jediným cílem - studovat tajemství shaolinských bojových metod. Studoval pod vedením nejlepších shaolinských učitelů, ale zjistil, že úroveň klášterního wushu je znatelně nižší než jak popisovaly legendy. Zkusil tedy najít skutečné mistry wushu. V Lanzhou pomohl jakémusi Li Souovi ubránit se pře bandity. Li Sou Jueyanovi řekl, že v Loyangu (tehde hlavním městě Číny) žije jakýsi Bai Yongfeng, který zná tajné shaolinské tradice. Společně se synem Li Soua (který později přijal mnišské jméno Denghui) se všichni čtyři vrátili do kláštera. Zde během mnoha let zpracovávali stávající metody a přidali vše logické. Jueyuan na základě "18 rukám arhatů" vyvinul sestavu "72 rukou" (dnes v shaolinském wushu existuje sestva pro dva "72 metod Jueyuana"), která byla později dovršena na 170 metod. Bai Yongfeng vyvinul sestém "boje pěti zvířat" - tygra, leoparda, draka, hada a jeřába.
Klášter Shaolin existoval až do r. 1928. V r. 1928 se toto místo stalo válečným polem dvou vojenských velitelů a hrozný požár klášter zničil. Podle kronik požár zuřil 40 dní, klášter byl vypálen a mniši se rozutekli. Někteří z nich vstoupili do armád vojenských velitelů a brzo se z nich stali velitelé. Během 2. sv. války bojovali mniši v partizánských bojových jednotkách. Nejzávratnější kariéru udělal Xu Shiyou (mnišským uménem Youniang). Vstoupil do komunistické strany, stal se hlavou guangzhouského vojenského pásma a spolubojovníkem Mao Jiedonga. Informace o něm lze nalézt dokonce i v knize Li Zhisuie "Soukromý život předsedy Maa" (ETC Publishing s. r. o., Praha 1996).
Klášter byl v troskách až do r. 1970. Japonec Sho Dosin se tehdy prohlásil za nástupce skutečné shaolinské tradice, která mu byla předána během 2. sv. války nějakým mnichem (velice pochybný příběh, ovšem z politických důvodů čínští úředníci preferovali se k této věci vyslovit a studovali v "Japonské shorinji kempo asociaci", což je japonská verze shaolinského wushu). Sho Dosin oznámil, že si přeje tento slavný klášter navštívit. Vláda rychle našla velikou sumu peněz na opravu kláštera a shromáždila mnichy (lépe řečeno, shromáždila ty z mnichů, kteří se chtěli do kláštera vrátit).
shaolinští mniši při tréninku postojůSongshanský klášter je nyní velkým turistickým centrem. V blízkosti klášera existuje mnoho škol wushu, které s klášterem nemají žádnou spojitost. Většinou vydělávají peníze na důvěřivých turistech, kteří jsou připraveni zaplatit 20 amerických dolarů za den a po dvou týdnech obdrží certifikát o "studiu skutečného shaolinského wushu". Stojí zde také Sportovní institut shaolinského wushu. Jeho žáci cestují po světě v mnišských róbách a pořádají exhibice "skutečného shaolinského wushu". Za takovýchto podmínek se mnoho skutečných mistrů rozhodlo založit své vlastní instituty v jiných městech a provinciích Číny. Například nástupce Degena (Shi Degen byl posledním mstrem shaolin luohanquan [shaolinská pěst Arhatů]) otevřel vlastní institut v Kaifengu; v Shaolinu samotném dnes není žádný mistr tohoto stylu. To ovšem neznamená, že v klášteru Shaolin není ŽÁDNÝ mistr. Nejslavnějším mnichem dneška je Deyang. Naživu jsou i někteží ze starých mistrů, například Dechang, který klášter v 70. letech obnovil.
Shaolinské wushu zahrnuje jak vnitřní styly (s tréninkem "měkkosti"), tak vnější styly (s "tvrdou" silou). Většina stylů jsou dnes vnější styly. Vnitřní a vnitřní práce se od sebe navzájem liší díky osobitosti umění, nezávisí na škole. Jestliže se trénují hlavně "svaly, kůže a kosti", jedná se o vnější trénink, jestliže qi, jing a shen, je to vnitřní trénink.
Je velice obtížné určit, které styly jsou shaolinské. V každé oblasti Číny lze nalézt styl, který podle slov svých příznivců, pochází od samotného Bódhidharmy. dnes existují dva druhy shaolinských stylů: 1) styly, které se v klášteře cvičily v průběhu celé jeho historie a stále se cvičí (např. shaolin hongquan [nejedná se o Hungga!]); 2) styly, které se dnes cvičí mimo klášter, ale co se jich týče není zde žádných pochyb, že jsou shaolinského původu (příklady - shaolin luohanquan, shaolin kanjianquan).
techniky Shaolin wushuNásledující současné taolu jsou bezpochyby sestavami shaolinských pěstních metod: xiao hongquan (malý hongquan), da hongquan (velký hongquan - 3 sestavy), paoquan (dělová pěst), zhaoyangquan (ke Slunci orientovaná pěst), meihuaquan (pěst švestsky meihua), tongbiquan (pěst pronikajících paží), jingangquan (diamantová pěst), xinyiba (chycení srdce a mysli) a některé další. Sestavy ve dvou: Liuhequan (pěst šesti bitev), wuhequan (pěst pěti bitev), "72 metod Jueyuana" a některé další. Hlavní zbraně: Tyč, kopí, šavle - dao, rovný meč - jian, obušek, háky tygří hlavy, srp na trávu, lopata s půlměsícem, devítičlánkový bič, trojdílná tyč, dýka, halapartna - ji, trojzubec a další. Smíšené sestavy: "Holé ruce proti šavli", "holé ruce proti kopí", "holé ruce proti dýce", "halapartna proti kopí", "šavle proti kopí", "tyč proti kopí", srp na trávu proti kopí", "dvě šavle proti kopí", "tyč výšky obočí proti kopí", "berla proti kopí", "berla proti tyči výšky obočí", "devítičlánkový bič proti tyči", "obušek a bič proti kopí", "trojdílná tyč proti kopí" a mnoho dalších.
staří mniši při tréninku se zbraněmiShaolinské wushu kromě toho obsahuje metody qinna (páky), speciální metodu boje na krátkou vzdálenost, pojednání "Yijinjing" a velké množství různých metod tvrdého a měkkého tréninku.
Specifickým rysem shaolinského wushu je: Zvedání a klesání, pohyby vpřed a ústupy vzad - vše se děje v přímé linii, zvedání jsou diametrická, klesání longitudinální. Shaolinské wushu bylo testováno v bitvách, proto mají za toí, že útok a obrana musí zaujmout místo v předu nebo po stranách, není třeba marnit čas obcházením. Říká se: "Pěsti udeří místo, kde může ležet kráva". To znamená, že během boje jsou pohyby vpřed a vzad délky dvou-tří kroků, proto se může shaolinské wushu trénovat kdekoliv.
Během úderů je navíc paže pokrčená-nepokrčená, napnutá-nenapnutá - to má svůj původ také v reálném boji. Paže příliš napnutá - žádná síla pro vrácení, silný soupeř ji může chytit; paže příliš pokrčená - úder nedosáhne na cíl.
Shaolinští mnišiShaolinské wushu potřebuje koordinovat tři vnitřní sladění (srdce a mysl, mysl a qi, qi a sílu) a tři vnější sladění (ruce a chodidla, lokty a kolena, ramena a boky). Charakteristika shaolinských pěstních metod: V pohybu jako vítr, ve stoje jako hřebík, těžké jako železo, lehké jako list, v obraně jako panna, v útoku jako lítý tygr. Říká se: "Pěst má formu, úder nemá formu". To znamená, že v tréninku je možné vidět pěst, ale v boji je příliš rychlá, není možné vidět její formu. Pravidlo bojového umění: "Žádné metody a bloky - pouze jeden úder, jsou metody a bloky - mnoho úderů".
Další používané metody: "Navenek divoký - vnitřně klidný", "naznačit na východě a zaútočit ze západu", "ukázat nahoru, udeřit dolu", "plné a prázdné pracují spolu", "existují metody pro yin, existují metody pro yang". Pohyby jsou plné síly a obratné, hluboké co do smyslu - a jednoduše vyjádřené. Síla je používána obratně, ve vrchovaté míře reakce, tvrdost obsahuje měkkost, měkkost obsahuje tvrdost, měkkost a tvrdost si vzájemně pomáhají.
Shaolinquan charakterizuje šest posvátných slov: Trénink, přizpůsobivost, statečnost, rychlost, divokost a pravda.
"Trénink" znamená, že dovednost musí být dokonalá. Říká se: "Pěsti udeří tisíckrát, ale tělo se pohybuje přirozeně". V pěstních metodách musí být v určitém slova smyslu nadpřirozená průraznost, útok obsahuje obranu, obrana obsahuje útok. "Soulad" - qi se pohybuje v souladu s pohyby, obrana je v souladu s obranou, aby napomohla síle a následovala formu.
Pro to vše klade shaolinské wushu velký důraz na transformaci plnosti a prázdnoty; "tvrdost se setká s měkkou transformací, měkkost se setká s tvrdým útokem". Hlavní metodou tréninku těla je "stání na sloupech". Zahrnuje stání jako na sloupech v pozici mabu, sloupy znaků "zi" a "wu", sloupy slivoně meihua atd. "Stání na sloupech" je základem shaolinského wushu, hlavní metodou tréninku síly nohou a uspořádání dechu.