Prosinec 2007

Barmský box

30. prosince 2007 v 20:38 | Martin |  Barmský box
Jednoduchá pravidla, několik technik, boj až do posledních zbytků sil. Tvrdý, primitivní, ofensivní, brutální, nekompromisní, nemilosrdný - s těmito a podobnými přívlastky se v případě tohoto bojového umění setkáváme nejčastěji. Řeč je o jednom z tradičních "no holds barred" umění války, lethwei alias barmském boxu.

Barmský box není tak "civilizovaný" jako dnešní thajský box, ačkoliv s Muay Thai sdílí stejné kořeny. Boj nemá s divácky atraktivním "technickým" zápasem moc společného - žádné dlouhé boje v klinči, žádné taktizování; spíše než cokoliv jiného připomíná pouliční rvačku. Bojovníci nepoužívají žádné rukavice ani jiné chrániče, pěsti mají omotány jen bandážemi.
Na rozdíl od thajského boxu se lethwei nevěnují profesionálové, ale chudí vesničané, amatéři - netrénují několik hodin denně v campech jako thajští borci. Trénink probíhá venku, z důvodu denního horka především ráno. Mezi hlavní tréninkové metody patří "stínování" a sparring, lze se setkat i s cvičením na boxerském pytli. Jednou z tréninkových metod je i tradiční bojový tanec.
zápas barmského boxu "Technický" repertoár lethwei zahrnuje údery pěstí, údery lokty, údery hlavou ("hlavičky"), kopy koleny, zápasnické techniky (strhy, přehozy, porazy). Oblíbené jsou údery z otočky, naskočené kopy či "opičí" techniky, kdy bojovník doslova vyšplhá po svém soupeři, aby ho knockoutoval. Mezi zakázané techniky patří tahání za vlasy, škrcení, útoky na rozkrok, útok na soupeře, který leží na zemi a dotýká se oběma lopatkami země. Bojovník může v jakémkoliv okamžiku boj zastavit.
V barmském boxu také neexistují žádné váhové kategorie, i když je nutno dodat, že se promotéři snaží najít bojovníky podobné váhy a výšky.
Zápasníci se dělí do 4 kategorií: Junioři, dospělí začátečníci, semiprofesionálové a profesionálové - lépe řečeno "profesionálové", jak již bylo řečeno výše, většina bojovníků jsou vesničané, kteří mají několik bojů do roka, většinou při příležitosti státních svátků.
zápas barmského boxu Boj samotný probíhá v ringu - za starých časů byl "ring" vytvořen nakreslením kruhu o průměru cca. 25 stop, dnes se často bojuje v klasickém boxerském ringu. Před samotným zápasem borci předvádějí tradiční bojový tanec, který je mj. i jednou z tréninkových metod lethwei. Bojovník na konci tance překříží paže a začne se bouchat pěstmi do ramen - to je signál, že je připraven k boji. Barmský box je nerozlučně spjat s tradiční kulturou staré Barmy - bojovníci nosí na nadloktí magické amulety. Stehna zápasníků jsou často potetována modrými kruhy, hruď jim zdobí tetování některého z divokých zvířat, např. pantera či orla, kteří jim dodávají do boje odvahu a sílu. Utkání doprovázejí hudebníci, hrající na tradiční barmské nástroje.
Zápas trvá 4 kola, která nejsou časově omezena. Každé z kol je ukončeno poté, co je jeden z bojovníků po útoku protivníka viditelně otřesen či je úspěšně atakován některou ze zápasnických technik (porazy, strhy, přehozy). Poslední kolo trvá tak dlouho, dokud není jeden z fighterů zakrvácen (po útoku na hlavu, kam je vedena většina ofensivních technik), zápas nevzdá nebo není knockoutován. Vypráví se o zápasech na venkově, které začali odpoledne a skončili až po západu slunce. Po boji vítěz předvádí znovu tradiční válečnický tanec a ukazuje svoje oblíbené techniky techniku. Dříve i deklamoval "báseň", ve které velebil svoji odvahu a vyjmenovával soupeře, které porazil.
zápas lethwei Lethwei je součástí staré barmské kultury a vzhledem k rozšířenosti jeho "civilizovaného bratránka", tj. thajského boxu, který se více adaptoval dnešnímu světu, pravděpodobně nemá přílišnou naději na rozšíření. Mimo Barmu se se školami lethwei lze setkat jen sporadicky, v Evropě a v ČR je toto tradiční bojové umění zatím velkou neznámou, příp. exotickou raritou, a zdá se, že tomu tak i zůstane.

Dan Innosanto - Co je Jeet Kune Do?

19. prosince 2007 v 13:14 | Martin |  Jeet Kune Do
jeet kune dologo JKDJeet Kune Do (v stand. kant. prepisu Jit kyun dou, v mand, cinstine Jie quan dao), aneb Cesta přímo pronikajících pěstí, bylo vytvořeno Brucem Leem kolem roku 1967. Na rozdíl od jiných bojových umění neobsahuje žádné sestavy ani předem daný systém technik. Jeet Kune Do je neohraničené a svobodné. Zahrnuje vše, ale není součástí ničeho. Ten kdo rozumí JKD tíhne k osvobození, protože JKD je především zrcadlo sebepoznání skrz bojové umění.

Mnoho lidí se snažilo v minulosti JKD definovat různými názvy - jako např. Bruce Leeho kung-fu, Bruce Leeho karate nebo Bruce leeho sebeobrana, ale to je všechno špatně pochopeno. JKD nemůže být spojováno s jedním člověkem nebo stylem. K pochopení JKD musíte trancendovat dualitu "pro" a "proti" - směřujíc k bodu, který je za tímto rozlišováním.
Pochopení JKD je přímá (čistá) intuice tohoto bodu jednoty všech věcí.
JKD není stylem kung-fu, není to nic vymyšleného nebo kompozitního. Bruce Leeho konceptem bylo osvobodit svoje žáky od omezení nějakým stylem nebo školou.
Mnoho lidí si myslí, že JKD je kompozitním stylem složeným z několika různých škol vybráním toho nejlepšího. Je pravda, že postupně čerpalo z Thai boxu, Wing Chun, zápasu, boxu a karate. Zbraně byly převzaty z filipínského Kali a Escrima. V boji na dlouhou vzdálenost pak ze severních čínských stylů a francouzkého Savate. Ale šlo spíše o nalezení technik nejlépe vyhovujících určité bojové vzdálenosti a situaci.
Je to jako ve vojenské strategii - na tank v dálce musí voják použít granát, při boji muže proti muži pak nůž.
JKD je spíše určitý principiální koncept. Můžeme říci že leží uvnitř i vně všech konkrétních struktur. Dobrý JKD bojovník nechává své techniky na přímé intuici. V souladu s Bruce Leeho ideou by nikdy nemělo dojít k tomu, aby byl vytvořen nějaký strnulý systém - podobný Bibli - kde se principy a zákony nesmí za žádných okolností měnit.
JKD není organizace nebo intuice, které můžete být členem - buď tomu rozumíš nebo ne - to je vše.
Dan a Bruce LeeKdyž Bruce Lee přijel do USA, učil nejprve klasické kung-fu, ale později se nechtěl uzavírat do jednoho směru. Věděl, že masová výuka postupně spěje do rigidního systému, k vytváření organizací a asociací, kontrolujících čistotu. Což nakonec v důsledku dělá z členů jakési "autovězně". Bruce Lee proto upřednostňoval výuku v malých skupinách, kde mohl fungovat ideální vztah učitel - žák, a který byl nutný k respektování indiviuality ve výukovém procesu.
Bojové umění je, stejně jako život, neustálou změnou. Obsahuje neobvyklé situace a pohyby, které se neustále mění. Plynout s těmito změnami je nejdůležitější věcí v JKD.
Bruce Lee jednou řekl -"JKD je pouze člun, který vás převeze na druhou stranu řeky. Avšak po přeplutí je zničen, protože je zbytečné nosit ho dál na zádech".
V roce 1981 se JKD vyučovalo pouze na třech místech: na filipínské Akademii Kali v Torrance v Kalifornii, v Charlotte v Severní Karolíně (učitel Larry Hartsell) a v Seattlu. (učitel Taky Kimura). Já vyučuji v Torrance spolu s Richardem Bustillem.
Výuka je vedena s ideou, že JKD bojovník musí podstoupit různé typy rozdílných zkušeností .
Pro příklad v 1 a 2 fázi se naši studenti učí základům boxu a Bruce leeho metodu kickboxu zvanou Jun Fan. Hluboce věřím, že by se studenti měli učit souběžně zkušenostmi a tréninkovým drilem. Jinak řečeno - karatista, který nikdy neboxoval, by si měl zkusit zaspárovat s boxerem. Co se tím naučí ho posune výš ve schopnostech. Bruce Lee neměl žádný dlouhodobý plán (co bude cvičit), spíše využíval tréninkové pomůcky, na kterých rozvinul systematická cvičení rozvíjející k maximu rychlost, sílu, načasování, koordinaci a práci nohou.
Žádné techniky nebo schopnosti nejsou nadřazeny. Cílem JKD je být nesvázán, být volný.
V boji to znamená používat "ne-styl " jako styl. "Necestu" jako cestu. Jediným limitem je nemít žádné limity.
(Předmluva ke knize JKD od Dany Inosanta)

Bob Sapp

14. prosince 2007 v 18:04 | Martin
MMABob SappVíce než dvoumetrový obr se zastrašujícím zjevem, vážící bez třiceti kilo dva metráky - výška 205 cm; váha 170 kg; krk 69 cm; hrudník: 153; stehno: 94 cm; paže: 65 cm; na bench vytlačí 300 kg. Největší monstrum od dob Godzilly, co si razí cestu Tokiem, jako buldozer - "když to nejde silou, půjde to ještě větší silou". "Ty svaly - je to prostě nadčlověk", říkají jeho fanoušci. V Japonsku je "cool", a to nejen jako jedna z neznámějších postmoderních ikon prestižního fullkontaktního šampionátu K-1. Jeho jméno je Bob Sapp, ale většina ho zná pod trefnou přezdívkou "The Beast"! I když...

Bob Sapp se narodil 22. září 1974. Začal hrát americký fotbal když mu bylo deset. Hrál pro fotbalový team washingtonské univerzity, kde získal Morrisovu cenu jako uznání jeho talentu. Po ukončení studií se připojil Chicago Bears z NFL, se ktrými hrál téměř 4 roky - fotbalovou kariéru musel ukončil kvůli zranění nohy.
Bestie v akciPo skončení fotbalové kariéry se seznámil Tankem Abbotem, "mixed martial arts" bojovníkem, a Samem Grecem, kickboxerem z K-1 a zkoušel prorazit ve wrestlingu. Tank a Sam ho trénovali pro FX "Tough Man" show kde v druhém kole porazil TKO Williama "The Refrigerator" ("Mrazáka") Perryho. Sappova "zápasnická" kariéra ovšem skončila velmi záhy, protože wrestlingová organizace, pro kterou patřil, zkrachovala. Všimly si ho však promotéři z K-1: "Jsi velkej týpek. Máš dobrou fyzičku. Neumíš sice bojovat ani ždibec, ale myslíme si, že bysme z tebe mohli vytrénovat bojovníka. Co Ty na to?". Sapp řekl: "OK, uvidíme, o čem to všechno je". Na cestě do Japonska se zastavil v Seattlu, kde se setkal Maurice Smithem, bojovníkem K-1/bývalým šampiónem UFC v těžké váze, který ho představil několika šampiónům jako jsou Josh, Matt Hume a Randy Couture. Promotéři z K-1 řekli: Hej, líbí se nám co děláš. Líbí se nám, s kým trénuješ, pokračuj."
Bestie v akciOd dubna 2002, co poprvé přišel do Japonska, patří mezi nejoblíbenější hvězdy "mixed martial arts" turnajů jako jsou K-1 a Pride. Když 28. dubna 2002 (po šesti měsících tréninku) vstoupil do ringu, aby bojoval s Norihisa Yamamotem, byla to skutečná událost - většina bojovníků jsou atleticky stavění, rychlý, šlachovití, s váhou kolem 100 kg. Sapp je ohromná hora svalů, která se spoléhá na sílu a sedmedesáti kilovou váhovou převahu. Pohled na to, jak honí po ringu svoji oběť a pak ji rozdrtý, není hezký. Jednou knockoutoval soupeře za 11 sekund. Yamamota porazil technickým KO v prvním kole.
Legenda jménem "Bestie" se zrodila po Sappově dalším zápasu s karatistou Tsuyoshi Nakasakem. Během zápasu Sapp skočil Nasakovy hlavu, takže jeden z couchů vlezl do ringu a šel po Sappovi. Během pár sekund byly oba rohy prázdné a v ringu nastala rvačka. Sapp byl diskvalifikovaný pro nedovolenou techniku. Tokijský tisk šílel a Sapp se stal známým téměř přes noc.
30 března 2003 byl knockoutován "Chorvatským poldou" ("Cro Cop") Mirko Filipovicem po 86 sekundách. "Každý chce kousek Bestie", říkal a držel si nateklé pravé oko o šest dní později. V současné době je jeho skóre následovné:
K-1: 6 bojů, 4 výhry, 2 prohry, 3 KO.
MMA: 5 bojů, 4 výhry, 1 prohra.
Wrestling: 3 boje, 2 výhry, 1 prohra.
Sapp a jeho fanoušciSapp je doma v USA víceméně pan nikdo, v Japonsku ovšem superstar prvního kalibru. Jakmile "Bestie" vyjde z ringu, mění se v usměvavého gentlemana - pan Hyde se opět mění v dr. Jekylla. "Není jen silný, je i inteligentní", "je s ním legrace, proto se dívám na každý program, ve kterém vystupuje"... "je to můj hrdina, zbožňuju ho", říkají na Sappovu adresu fanoušci. Expresivní obličej, smysl pro humor a dobře načasové "hlášky" ze Sappa udělaly jednu z nejpopulárnější osobností japonského showbussinessu, superstar, která vážně konkuruje zpěvákům a hercům. "Bestie" se v japonské televizi objevuje téměř každý den - nejen v programech o bojových sportech, ale především v zábavných show.
Během prosince 2002 až ledna 2003 byl požádán, aby účinkoval ve více než 200 programech a více než 30 televizních reklamách, rozdal celkem přes 1000 interview. Někteří ho dokonce nazývají nejslavnějším cizincem žijícím v Japonsku od dob Douglase MacArthura. Bob Sapp také rapuje. Jednou v televizi zarapoval a zatančil píseň, kterou sám složil, a byl osloven vydavatelskou společností. V březnu 2003 vyšel jeho debutový singl "Sapp Time". "Zkuste si představit křížence mladého Muhammada Ali a Elvise Presley a skoro to máte," říká Scott Coker, americký promotér, který spolupracuje s K-1. Zlí jazykové tvrdí, že Ali uměl na rozdíl od Sappa boxovat a Elvis zpívat... Buď jak buď, Sapp samotný se sám považuje za nejprve baviče - bojovníka až v druhé řadě.
Koncem srpna 2003 přijal výzvu Mike Tysona - fanoušci obou borců netrpělivě čekají, zda se v ringu opravdu utkají. Uvidíme, zda ono proklamované "když to nejde silou, jde to ještě větší silou" bude Sappovi dále vycházet.

Thajský box a agresivita

9. prosince 2007 v 10:21 | Martin |  Muay-thai
thajský boxskočený kop kolenemPovědomí lidí o thajském boxu v České republice není příliš velké. I proto se tento sport musí neustále vyrovnávat s mnohými nařčeními, které jej škatulkují jako sport agresivní. Jistá míra agresivity k thajskému boxu (Muay Thai) samozřejmě patří, stejně tak jako ke všem ostatním ringovým a úpolovým sportům. Je to však agresivita trénovaná, ba dokonce i cílená, používaná však výhradně k boji v ringu!

Ne náhodou je thajský box nejtvrdším ringovým bojovým uměním na světě a stejně tak né náhodou se u něj jako jediného setkáte před každým zápasem i s jeho duchovní stránkou, posvátným tancem vai khru. Thaiboxeři jsou vychováváni k velké úctě ke svému trenérovi (khru). Týdny , někdy i měsíce jsou připravováni na utkání, během kterého budou muset prokazovat svou schopnost čelit soupeři, přijímat tvrdé rány a reagovat na použité techniky. Nejdelší možný čas jednoho utkání v Muai Thai je 5x3min., což je třeba o kolo méně než u průměrného utkání v boxu klasickém - maximálně 15min. boje při, kterém je dovoleno útočit téměř jakoukoliv úderovou plochou včetně loktů a kolen!
Nejen díky těmto důvodům se závodník, který se připravuje na utkání, nemá nejmenší chuť potýkat s jakoukoliv formou agrese, která by mohla zmařit cíl jeho práce. Riskováním rvačky - ať už na ulici, v baru či kdekoliv jinde - má jakýkoliv ringový bojovník jen zbytečně zaděláno na velký problém. Pomineme-li, že jeho vítězství v takovéto situaci je pravděpodobné a tím i následné problémy s agresorem či policií (časté případy s údajně nepřiměřenou obranou), je hlavním důvodem 100% snahy bojovníka vyhnout se takovémuto problému. Ještě více pak přichází do úvahy možnost zranění, tzn. neschopnost nastoupení k utkání = opětovná finanční ztráta (a to nejen z domluvené finanční částky za utkání, ale také možná penalizace na základě uzavřené smlouvy), ztráta sportovní formy, ale také fyzické připravenosti. V neposlední řadě pak zhoršení žebříčkového postavení, nebo v případě významnějšího, či dokonce titulového utkání ztráta osobní prestiže a naplnění sportovních snů!
Agresivita je a v thajském boxu vždy bude žádaným artiklem, bez kterého tento sport zkrátka nelze provozovat na nejvyšší sportovní úrovni. Je však důležité vědět, že všechny školy thajského boxu vedou své žáky k tomu, aby ji uměli používat, nikoliv zneužívat!

Ultimátní zápasy – krvavé boje adrenalinových monster?

9. prosince 2007 v 10:17 | Martin |  zajímavosti
ultimátní zápasyUFCSvět tzv. kontaktních disciplín bojových sportů a umění se v průběhu let pomalu, ale jistě proměňoval - ubývalo chráničů a pravidel, přidávalo se na síle. Karate kumite vystřídal semikontaktní a fullkontaktní kickbox, velké popularitě se stále těší klasický a thajský box. Začátkem 90. let otřásl světem bojových umění nový fenomén - tzv. ultimátní zápasy, "boje téměř bez pravidel". Někteří ultimátní zápasy zatracují, jiní nekriticky obdivují, bulvární média šílí, laik je zmaten. Co jsou to vlastně ultimátní zápasy - krvavé boje adrenalinových monster v kleci, nebo vrcholový sport?

V pátek 23. listopadu 1993 se v coloradském Denveru stal filmový Krvavý sport realitou. V osmiúhelníkové kleci se utkali bojovnící různých stylů - sumó, savate, kickboxingu, karate, shootfightingu, taekwondo a brazilského džúdžucu. Konal se první Ultimate Fighting Championship.
Jak to nakonec dopadlo mnozí z vás ví - zápasník brazilského džú-džucu Royce Gracie se za pomocí úchopů, pák a škrcení v boji na zemi bez problémů propracoval do finále a porazil francouského bojovníka stylu Savate Gerarda Gordeaua.
Rodina Gracieů snesla svět bojových umění z oblačných výšin kopů a úderů - téměř doslova a do písmene - na zem, do králoství škrcení a pák, tedy králoství boje na zemi. Svět zachvátila horečka boje na zemi a slova jako řecko-římský zápas, džúdó, brazilské džúdžúcu či shootfighting se dnes skloňují ve všech pádech.
V boji ve stoje vychází především z technik thajského boxu, na zemi pak využívá zápasnický arsenál různých stylů, např. džúdó, džúdžucu a řecko-římského zápasu. Techniky ve stoje se skládají z klasického repertoár kopů a úderů; v klinči se setkáváme především s kopy koleny a údery lokty. Následným porazem, strhem, přehozem či sražením přechází boj do zápasu na zemi. Zde se kromě úderů pěstmi a lokty či kopy koleny setkáváme především s různými druhy pák či škrcení. Boj končí většinou vzdáním soupeře.
Povězme si něco o pravidlech. V ultimátních zápasech existuje několik disciplín - od v uvozovkách "nejměkčího" shootfightingu přes nejčastější vale tudo až po královskou kategorii, nejprestižnější a pravidly nejméně omezený ultimate fighting. Nejrozšířenější disciplínou je tzv. vale tudo - bojovníci, jejichž váha se může lišit max. o 3,5 kg zápasí na jedno kolo po dvaceti minutách. V nejtvrdší disciplíně zvané ultimate fighting dokonce nejsou váhové kategorie a souboj není časově ohraničen.
V čem se pravidla ultimátů a klasických kontaktních sportů dále liší? Předně, neexistuje zde bodování - udělují ze pouze mínus body, např. za použití zakázaných technik. Chrániče jsou omezeny na nutné minimum, tj. suspenzor a chrániče na zuby - žádné boxerské rukavice, žádné helmy, chrániče hrudi či holení.
Mezi tzv. zakázané techniky patří kousání, útoky na oči, údery dlaní na ušní bubínky; strkání prstů do úst a nosu soupeře (tzv. fish hook); trhání uší, úst, a nosu soupeře. Ostatní techniky jsou dovolené, což ponechává bojovníkům rozsáhlou paletu technik.
Navzdory bulvárnímmédiím dychtících po senzaci, nelze položit rovnítko mezi starověké zápasy gladiátorů a ultimátní zápasy, jak se občas tvrdí. Předně, ultimátní zápasy nejsou bojem na život a na smrt, ale sportem, byť tzv. extrémním či adrenalinovým. Cílem není - laicky řečeno - zbít soupeře do krve, ale dostat ho na zem a přinutit ho pomocí vhodné techniky - např. páky či škrcení - aby se vzdal. Zápas pečlivě sleduje několik osob - ringový rozhodčí, pomocný rozhodčí, lékař a trenér - kteří mohou zápas v případě, že by některému ze závodníků hrozila vážná újma na zdraví, kdykoliv přerušit; stejně tak závodník může boj kdykoliv vzdát.
Jakékoliv prohřešky proti pravidlům se trestají - mínus body či diskvalifikací. Nutno dodat, že na rozdíl od běžných sportů jako jsou fotbal či hokej se s úmyslnými fauly v ultimátních zápasech setkáváme jen velmi zřídka, ba téměř vůbec. Na rozdíl od obecného povědomí mají ultimátní zápasy ve štítě vepsány jasná pravidla a fair-play.
V České republice jsme se s ultimátními zápasy mohli poprvé setkat na vánočním večeru bojovníků v pražské Lucerně v r. 1996. V zápasu v tzv. shootfightingu, vloženém mezi thaiboxerská klání, se mezi sebou střetli Leoš Kratochvíl a Petr Zelinka, který ze zápasu vyšel po úspěšném škrcení jako vítěz.

bojová umění vs. sebeobrana

3. prosince 2007 v 14:47 | Martin |  zajímavosti
Bojová umění, sebeobrana, bojové sporty, armádní styly...čím se líší? Co si vybrat? Uděláme v tom jednou pro vždy jasno!
Na české Budó scéně se objevilo mnoho nových i tradičných bojových stylů a systémů. Pro znalce jsou tyto styly často velkým potěšením, ale lidé, kteří s Budó teprve začínají se v nich neorientují a stávají se tak často zajatci klamných definic a nepřesných interpretací některých českých pojmů. Nerad bych, aby byl tento článek chápán jako patent na rozum, který si uzurpuji, ale spíše bych jej pojal jako úvod do problematiky pro začátečníky a zamyšlení se pro pokročilé cvičence.
Je běžným jevem dnešního světa, že mnoho lidí neumí používat odborné termíny. Setkáváme se s tím jak mezi odborníky, vědci či specialisty v konkrétním oboru, tak mezi tzv. odbornou veřejností. Cílem toho článku je jasně definovat rozdíly mezi bojovými uměními, bojovými sporty a sebeobranou, která představuje asi nejzprofanovanější pojem české Budó scény.
Začnu jednoduchou typizací, jak chápu dělení bojových systémů a stylů já osobně. Během svého dlouhodobého cvičení jsem identifikoval tři základní skupiny bojových systémů a stylů:
  • tradiční bojové systémy a styly - neboli bojová umění,
  • sportovní bojové systémy a styly - neboli bojové sporty,
  • systémy reálné sebeobrany a combat bojové styly.
Bojová umění jsou takové bojové systémy či styly, které mají vlastní zakladatele, historii a tradici. Většinou se jedná o velmi staré systémy boje, kde je tradice realizována jak metodami cvičení (často mnoho stovek let neměnnými), tak v organizaci tréninků či pevně stanovené hierarchii cvičenců (stupně / úrovně technické vyspělosti) i vztahem učitel-žák. Bojová umění jsou dokonalou souhrou, která vznikla hluboko v minulosti, často ve velmi vzdáleném regionu či zemi (tj. v odlišných kulturních a historických kontextech). Bojová umění si vedle tradičních a po staletí neměnných bojových technik nesou i hlubokou filozofii, často spojenou s náboženskými či duchovními vlivy v regionu jejich vzniku. Tradice obvykle vytváří z bojových umění dokonalé historické relikvie daného bojového stylu, které však nutně nemusí být schopny sloužit jako efektivní obrana před napadením v současné realitě. Bojová umění hlásají dlouhodobé studium (často celoživotní), které vede k rozsáhlému fyzickému, duševnímu i psychickému rozvoji osobnosti.
Bojové sporty jsou takové bojové systémy, které mají jasně stanovená pravidla a cíle. Bojovníci se díky nim mohou porovnávat ve svých dovednostech a výkonech. Bojové sporty často vychází jako možné modernizace bojových umění, tak aby bylo možné zaprvé rozvíjet bojovou techniku do nových sfér (aspekt modernizace) a zadruhé převést tradiční techniku do úrovně efektivního použití (aspekt funkčnosti / praktičnosti). Bojové sporty pro své účely využívají obvykle mnoho ochranných pomůcek. Bohužel, nevýhodou bojových sportů jsou často právě pravidla, která musí nutně zajistit jak bezpečnost oběma aktérům, tak možnost využití jejich dovedností. Dle intenzity boje bojové sporty dělíme na:
  • light-contact - maximální ochrana, minimální nebezpečí zranění, slabší možnosti plného využití nacvičených dovedností, minimální fyzický kontakt.
  • semi-contact - průměrná ochrana, vyšší riziko zranění, větší možnosti využití nacvičených dovedností (je dovoleno jít určitými přesně danými způsoby soupeři "do těla").
  • full-contact - minimální ochrana, maximální riziko zranění s trvalými následky, maximální reálnost boje dle pravidel, maximální fyzický kontakt.
Cílem bojových sportů je především výchova dítěte či dospívajícího jedince. Proto vyžadují trenéři bojových sportů při náborech nízký věk, aby měli dost času pro vycvičení (vychování) daného cvičence na určitou bojovou úroveň. Pokud lidé začínají s bojovými sporty v pozdějším věku, jedná se spíše o princip "udržení se v kondici" (fitness), neboť většina bojových sportů vyžaduje velmi důraznou a pečlivou fyzickou neboli kondiční přípravu.
Systémy reálné sebeobrany a combat bojové systémy jsou třetí velkou množinou. Jedná se o velice účinné a účelné metody likvidace reálného protivníka v reálné bojové situaci. Cílem systémů reálné sebeobrany je naučit člověka, v určitém časovém intervalu (týdenní, měsíční, čtvrtletní kurz, apod.), schopnosti ubránit se reálnému útoku různé intenzity a v různých situacích (ve výtahu, v automobilu, v MHD, na ulici, v parku, v davu, apod.). Systémy reálné sebeobrany jsou často až vědecky přesné v aplikaci moderních přístupů. Své dovednosti staví na dokonalé znalosti anatomie a motoriky těla. Reagují na aktuální trendy a snaží se vytvářet účinná protiopatření proti typizovaným útokům násilníků. Často do svého výcviku implementují moderní metody psychologické přípravy na konflikt a práci v před-konfliktní fázi, kdy obránce chápe nevyhnutelnost napadení, ale snaží se přebrat psychologicky iniciativu na svou stranu a překvapit tak násilníka při potenciálním útoku.
Combat bojové systémy jsou vysoce efektivní systémy reálné sebeobrany, které se učí ozbrojené složky (policie, armáda, speciální zásahové jednotky, vězeňská služba, apod.). Combat bojové systémy se někdy také označují výrazem profesní sebeobrana, tj. penzum dovedností (chvatů a chmatů sebeobrany), které by měl ovládat a být schopen použít každý člen ozbrojených složek státu. Combat bojové systémy jsou často ve své nebezpečnosti mnohem dál, než-li systémy reálné sebeobrany, které musí u běžných civilistů respektovat zákony dané země a neučit je takovou obranu, která by měla za následek smrt či stavy neslučitelné se životem. V České republice se použití reálné sebeobrany (stejně jako bojových umění či sportů v reálné situaci) týkají paragrafy 13, 14 a 15 trestního zákona (nutná obrana, krajní nouze a oprávněné použití zbraně).
Cílem systémů reálné sebeobrany i combat bojových systémů je praktičnost a funkčnost. Při reálném konfliktu tyto systémy nijak nepřipomínají krásu a ladnost bojových umění, ale na rozdíl do nich vynikají svou funkčností a výsledným efektem. To však neznamená, že takové systémy postrádají hlubší filozofii. Zapomeňme prosím na pány Levského, Náchodského, Honzíka či Lebedu, kteří sice položili hluboké základy profesní sebeobraně v bývalém Československu, ale také tento pojem velmi silně zprofanovali a i díky nim si lidé dnes myslí, že sebeobrana nemůže mít vlastní filozofii. To je obrovský omyl, který pramení z neznalosti a nepřesné interpretace. Reálná sebeobrana, která nemá vlastní filozofický základ se stává pouhou vnější formou, bez hlubších zamyšlení se nad možnostmi jejího použití. A člověk, který se učí těmto metodám boje by měl vykazovat velmi vysoký morální kredit i notnou intelektuální vyspělost.
Možná se teď ozve mnoho námitek, že taková typizace je nedokonalá. Do jisté míry určitě ano, ale minimálně začátečníkovi může dát odpověď v rozhodování, zda preferuje cvičit krásné, ladné pohyby, které ovšem pravděpodobně nebude moci nikdy využít v reálném konfliktu na ulici nebo zda chce cvičit vysoce účinnou sebeobranu, která ovšem nebude nikdy dosahovat krásy a ladnosti bojových umění, popř. zda si vlastně nechce jen vybít energii či dostat se do kondice prostřednictvím bojového sportu. Je to základní dilema, před které je, podle mého osobního názoru, každý začátečník postaven a opravdu by si měl uvědomit, že všechny tyto pojmy - bojové umění, bojový sport a reálná sebeobrana - si jsou rovnocenné.
Upozorňuji zde na to, protože se stále setkávám s lidmi, kteří na vrchol pyramidy staví pojem bojová umění a na nejnižší příčku pojem sebeobrana, kterou mnoho z nich považuje za něco méněcenného a podřadného. Ovšem není tomu tak. Sebeobrana je pouze jiný způsob vyjádření boje, který má jiné priority a cíle, než-li bojový sport, potažmo bojové umění. Prosím nezaměňujte tyto pojmy a naučte se je používat a chápat v tomto kontextu. Jinak jsou veškeré diskuze nad bojovými systémy či styly pouze snůškou blafů, protože jeden mluví o voze a druhý o koze a výsledku se nikdy nedoberou a akorát na sebe budou naštvaní, protože každý bojuje za svou pravdu a ani jeden z nich neuhne.

Ninjutsu

3. prosince 2007 v 14:44 | Martin |  Ninjutsu
Umění nindžucu patří mezi jedno z nejznámějších bojových stylů. Nindžucu je však specifickou odrůdou. Nejde totiž o klasické bojové umění, ale spíše o dobový způsob špionáže. Nindžové ovládali několik druhů bojových umění, techniky se zbraní, různé způsoby matení nepřítele, umění zneviditelnit se a dokonce i řadu řemeslných dovedností, aby se mohli při své špionáži vydávat v přestrojení za řemeslníky. Původ nindžucu není zcela jasný, zcela jistě je však japonského původu, přestože bylo velmi ovlivněno technikou čínské špionáže. Původní zprávy o nindžech se datují do období vlády císařovny Suiko, tedy do konce 6. století n. l. Původně se nindžucu nazývalo šinobi-džucu - šinobi znamená vkrádat se dovnitř, což nejlépe vystihuje význam nindžů, kteří s tímto účelem byli využívání ve válkách. Nindža byl vysílán na nepřátelské území s přesně vymezeným úkolem získat informace o nepříteli či provést sabotáže.
Nindžové se dělili na tři skupiny: Džónin neboli "horní člověk" reprezentoval skupinu nindžů a měl kontakt s tím, kdo si chtěl najmout jejich služby. Jeho asistentem byl čúnin neboli "prostřední člověk", který byl nižším vůdcem. Vlastním agentem pak byl genin ("dolní člověk"). Přestože genin byl dokonale vycvičen a často při svých nebezpečných misích riskoval život, bylo jeho společenské postavení v Japonsku považováno za nejnižší. Byl-li chycen, byl často mučen a zmrzačen, nežli zemřel. Výcvik nindžů začínal obvykle v 5 až 6 letech. Skládal se především z nácviků rovnováhy při překonávání obtížných překážek, skákání, běhání, plavání a šplhání. Ve 12 - 13 letech nastal tvrdý výcvik vytrvalosti, a to pomocí velmi dlouhých běhů. Nindžové se také v tomto věku učili zacházet se zbraněmi, jako jsou meče, hole, kopí, halapartny a šurikeny neboli kovové hvězdice s ostrými hroty, které se vrhaly na nepřítele. Posledním stádiem výcviku byl tanec, zpěv lidových písní, kreslení, výroba map, umění přestrojování a nauka některých nejčastějších řemesel.
Tradičním oděvem nindžů bylo šinobi šózoku, které se skládalo z kabátce, kapuce a speciálně šitých kalhot. Typickým znakem oděvu nindžů byla rouška přes obličej, která zaručovala ve tmě neviditelnost obličeje a tlumila dech nindži tak, aby nebyl vůbec slyšet. Oděv byl oboustranný, vnější část byla černá, vnitřní pak tmavomodrá, zelená nebo bílá. Nindža se však často pohyboval v nejrůznějších převlecích. V umění převlékání (šiči-hó-de) používal sedm základních převleků: cestující herec, potulný mnich (kněz), horský mnich, buddhistický mnich, cestující kejklíř, venkovan, kupec. Další dovedností potřebnou ke špionáži bylo umění chůze. Nindža ovládal deset základních kroků a také jeden speciální - takzvaná joko aruki neboli boční chůze. Tato metoda umožňovala zanechávat stopy, ze kterých nepřítel nemohl vyčíst směr chůze. Díky joko aruki se mohl nindža rychle a tiše úzkým prostorem, například v lesním porostu. Nindža s sebou nosil veškeré válečné vybavení včetně nejrůznějších tablet. Šlo o nejrůznější léky proti běžným nemocím, hadímu uštknutí, kousnutí hmyzu a podobně. Speciální pilulkou byla kitó-gan. Tato tableta umožňovala vydržet tři dny bez pití. Skládala se z mleté rýže, prosa, mrkve, sušeného ptačince a dalších přísad.
Špionážní úkoly vyžadovaly po nindžovi dokonale splynout s přírodou a využívat její produkty. Nindža dokázal využít okolí k takzvaným pěti únikovým technikám (goton-no-džucu):
  1. Mokuton - používání stromů a travin. Sem patří schovávání se za vysoké traviny při sledování nebo splynutí s větvemi v korunách stromů.
  2. Katon - použití ohně. Nindža používal nejrůznější bomby a kouřové clony, aby zakryl svůj únik nebo aby zastrašil nepřítele. Používal také ohňostroj spouštěný nášlapným zařízením, aby byl varován před přibližujícím se nepřítelem.
  3. Doton - použití země, zdí a kamenů k úkrytu. Nindža při svém vnikání mezi nepřítele dokázal splynout s těmito předměty.
  4. Katon - použití kovových předmětů. Kromě zbraní používal nindža kovové předměty k odvedení pozornosti nepřítele tím, že je házel na opačnou stranu, než byl ukryt.
  5. Suiton - únik vodou. Nindža ovládal takzvané neviditelné plavání, dokázal využít k maskování plovoucích listů a klacků a pomocí speciální duté trubičky uměl dýchat pod vodou.
Mezi tradiční zbraně nindžú patřil meč nindža-tó, který sloužil k mnoha účelům. Dokonce i pochva meče se využívala jako foukací trubice, nebo trubice k dýchání pod vodou a společně se zasunutým mečem jako příčka k žebříku. Další zbraní byla kusari-gama, která se skládala ze srpu, řetězu a závaží a sloužila především k přitahování nepřítele k sobě. Tecu-biši - železný předmět se 4 špicemi se házel proti koním nepřítele. Šuriken - kovová hvězdice s ostrými hroty se používala nejen k vrhání proti nepříteli, ale sloužila také ke kopání, vrtání a škrabání. Všestranné použití měla v nindžucu také bojová hůl (bo), která byla dutá a mohly se v ní ukrývat nejrůznější předměty. Techniky nindžucu se udržovaly ve velké tajnosti. Pokud se některé praktiky a lsti staly známými, přestaly se používat a musely být vynalezeny nové. Proto se nindžucu v období feudálních válek rozvíjelo k naprosté dokonalosti. Později, v období míru, se znalosti nindžucu využívaly k policejním úkolům. K poslednímu válečnému využití nindžú došlo během druhé světové války, kde se využívali ke špionáži. Dnes už nindžové neexistují a jejich popularitu a známost u veřejnosti udržují pouze asijské či americké filmy.