Masutatsu Oyama

23. srpna 2007 v 21:27 | Martin |  mistři
Masutatsu Oyama se narodil 23.července 1923 v korejském městě Kinje jako Hyung Yee (jeho vlastní jméno).
Když byl ještě dítě, učili ho žít tak, aby se nikdy nemusel stydět před svou rodinou, učiteli, známými. Musel se naučit nazpaměť čínskou báseň, ve které se uvádělo: Když muž opustí svůj domov s určitým cílem před očima, nesmí se nikdy vrátit domů aniž ho dosáhl, ani po smrti ne, podél cesty lidského života jsou všude zelené pohorky hrobů.
Měl vlastní ideály a směřoval k tomu, najit osobu, která tyto ideály symbolizuje. Tato osoba byla jeho vzor a on se vší silou se jí snaží vyrovnat. Od devíti let se učil pod vedením jistého pána Yi 18 technik ( Shakuriki ). Ve třídě, byl nejsilnější a dokonce chlapci o pět až šest let starší z něho měli strach. Po dvou letech, ale pan Yi opustil dvůr mé sestry, kde pracoval a ze zklamání na jeho odjezd začal s ostatními hochy bojovat a stal se pyšnějším a protřelejším, než bylo zdrávo.
Když mu bylo jedenáct nebo dvanáct let, hrál válečné hry s dětmi ze sousedství. Chtěl být nepřemožitelným karatistou. Hodil kamenem a zasáhl nechtěně nohu jednoho děvčete, které šlo náhodou kolem. Byla to nejhezčí dívka v jeho městě a když mu vynadala: Neměl bys házet kameny, můžeš někoho zranit - pobídla ještě víc jeho svévoli. Byl příliš mladý, než aby mohl cítit tělesnou touhu k dívce, ale byla tak hezká, že jeho bratři a ostatní hoši na ni ukazovali prsty a šeptali si o ní. Ovinul kolem ní ruce a zvedl jí do výše. Křičela strachem a všichni jeho kamarádi aplaudovali. I přes ten aplaus však, byl ještě dítě, zčervenal a utekl pryč jako vylekaný zajíc. Za to mu hrozilo potrestání, které bylo horší než očekával. Jeho otec se to dověděl, od matky té dívky. Večer po jídle ho udeřil svou dlouhou dýmkou do hlavy. Svázal mu ruce za zády, bil ho a nakonec ho zavřel v kůlně. I když ještě nic nevěděl o sexu, náhle pochopil že jeho těžký trest byl přiměřený jeho chování. Jeho otec ne něho křičel: proč si hraje v jeho věku s děvčaty?? Takový spratek jako Ty nemůže dobře skončit. Slova otce mu zněla v uších ještě , když ležel zavřený v kůlně. Při úderech a kopancích nekřičel, ale sám ve tmě hořce plakal. Rozhodl se , že bude, tak dobrý člověk, aby jeho otec už nikdy neměl důvod si na něj stěžovat. Nevadili mu údery dýmkou, nebo jiné tělesné tresty, nejvíce ho zranila ostuda, kterou udělal svému otci. Začal plakat, když přišla jeho matka, aby ho rozvázala. Řekla mu, že je dost velký na to, aby vyváděl takové hlouposti a , že bude mít ještě další ostudu, když se nebude lépe učit než dosud. Ta jemná slova na něj udělala hluboký dojem. I když ani pak nebyl žádný výborný žák, začal nacházet mnohem větší oblibu ve čtení.
Když se poté oddal karate , byly pro něj knihy nesmírnou oporou a pramenem pomoci. Vzpomíná si na jednu z knih , která ho v mládí velmi dojala. Byla to jedna z biografii pruského kancléře v německé říši, Otto von Bismarcka ( 1815 - 1898 ), kterou napsal Yusuk Tsurumi. Vzpomíná si, že tato kniha a také jiná o Benjaminu Disraeli, významném anglickém ministerském předsedovi, na něj tak hluboce zapůsobila , že mnohdy v tajnosti plakal a dlouho do noci přemýšlel o těchto mužích. V jeho hlavě měla Bismarckova slova, že problémy Německa by se měly řešit tvrdými, krvavými prostředky, velký ohlas Měl touhu se stát Bismarckem východu , přirozeně chtěl být nepřemožitelným karatistou , ale k jeho rozhodnutí oddat se celé karate se dostal až za nějaký čas. Vysvětloval druh jeho snaživosti v tomto smyslu trochu blíže. Nevěřil, že velká snaživost je nutně spojena se slávou a ctižádostí. Když se díval zpátky na svůj život, tak se také někdy podvolil povrchním přáním, ale jeho snaživost ho nikdy neopustila. Proto, že se jí udržel, byl schopen stydět se za svou vlastní nerozumnost, nedbalost a svoje selhání. Snaživost vzniká v hloubi duše.
Jako dítě byl poměrně malý, ale vlivem tréninku karate postupně vyrostl. (Dosáhl nakonec výšky 175 cm, co bylo v té době považováno za velmi mnoho) Myslel si, že kdyby necvičil karate, tak by zůstal malý.
Ve třinácti letech opustil domov a odjel do Tokia . Musel pracovat, aby se uživil, protože trénoval karate, potřeboval nutně dostatečnou stravu . Pracoval ve školní jídelně, tam měl dostatek jídla .Byl velmi čistotný člověk a nesnesl špínu. Ve věku patnácti až osmnácti let velmi tvrdě pracoval. Ve svém mladém věku začíná svůj trénink Shakuriki systému,trénuje mnohem tvrději, než kdokoli jiný, to vysvětluje, proč shodan dosáhl již v patnácti letech, seznamuje se s Judo , a začíná cvičit karate pod vedením mistra Funakoši. První DAN - shodan - získal v druhém ročníku na střední škole. Právě v době, kdy nastoupil na vojenskou leteckou školu, se Japonsko zapojilo do druhé světové války. Rozhodl se vstoupit do vojenského letectva. To se přesně hodilo k jeho přání , být Bismarcka. Během své vojenské služby pokračoval v tréninku karate.
Ve věku osmnácti let dostal druhý DAN . Potom se dobrovolně přihlásil do speciálního vojenského oddílu. To znamenalo, že šel prakticky vstříc smrti v armádě. Ale najednou přišla Postupimská dohoda a císařské rozhlasové stanice oznámili kapitulaci. Plakal . Země pro kterou chtěl dát svůj život, byla poražena, ještě dřív než mohl vykonat svůj díl. Nelitoval vývoje cesty jeho mládí v žádném ohledu. !!!!!!!!!!!!!!!!!
Ve zmatku a v těžkém životě prvních poválečných let se dostal duševně z koleje. Rozhodl se stát se, mužem bojových umění jako velký Miyamoto Musahi (1584 - 1645 ).
Poté co dostal svého ducha a tělo do dobrého stavu, nalezl zase i svou snaživost, tak odvážnou jako byla dřív. Když seděl jednoho dne na skále pod piniovým stromem a díval se na Tichý oceán, cítil, co jednou řekl Konfucius: Ten , kdo má čisté tělo, je bůh energie. Snaživost dává životu pevný pořádek. Lidé, kteří mají velkou snaživost, znají také pravé přátelství. Většina jeho známých byla nešťastná v malosti moderní japonské společnosti. Štěstí se usmívá na člověka, který má ducha a snaživost a tu on měl. Když se ho někdo zeptal, čemu by měl člověk věnovat nejvíce času, odpověděl cvičení. Věnuj více času cvičení než spánku. Nepromrhal ani minutu času. V prvních měsících po druhé světové válce byl takový nedostatek potravy a ostatních spotřebních předmětů, že si to dnešní mladí lidé ani neumějí představit. Zdálo se, že celý svět jde špatným směrem, a jedna z nejlepších možností mít vždy dost peněz, potravy a dokonce žen, byla stát se členem v jedné bandě. Porážka země, které chtěl dát svůj život, ho hluboce zbavila iluzí a byl v zoufalém stavu. Ale byl karatista se čtvrtým danem. I když vedl luxusní a poživačný život, byl plný chmurných myšlenek a bez radosti. Aniž by byl skutečně šťasten, běžel ze zábavy do zábavy. Byl vítězem v každém boji, ale jeho srdce bylo prázdné. Stále měl v ústech chuť popela.
Po válce se rozhodl , věnovat se výlučně karate. Trénoval nepřetržitě dvanáct hodin denně. Přímo a nepřímo trénoval desetitisíce, dokonce i statisíce karatistů, aniž by narazil alespoň na jednoho, který by trénoval, tak tvrdě jako on tenkrát.
Protože zbil několik amerických vojáků, byl nakonec zatčen a na rozkaz hlavního státu okupačních vojsk na šest měsíců uvězněn. Za tímto násilným aktem, ale bylo jeho zklamání pod porážkou Japonska. Chtěl pouze ukázat, že alespoň on nebyl Američany poražen. Nehledě na to však spáchal čin hodný potrestání. Byl nakonec zločinec. Myšlenka to byla nesnesitelná, a když už před tím, něco podobného zažil. Když byl totiž u vojska, pracoval u pozemního personálu letiště nedaleko Tokia. Jednoho dne udeřil nadřízeného a byl uvězněn. Přiznává, že rád vyvolával neklid a často se dostával do nesnází. V případě nadřízeného, byl však v právu. Řekl něco, co neměl říct a i když ho pak vojenský sou odsoudil, byli ostatní důstojníci a jeho kamarádi ne jeho straně. Když ho okupační vojska poslala do vězení, mučily ho výčitky a svědomí, že by měl být asi degradován. V tu dobu dostal do ruky knihu Eiji Yoshiakawa o životě Miyamoto Musashi. Četl jí již dříve a velmi jí miloval, neboť život tohoto velkého bojovníka s mečem na něj silně zapůsobil. Když knihu četl ve vězení oslovila ho ještě hlouběji než předtím a přiměla ho vážně přemýšlet o jeho minulé i budoucí životní cestě.
Ve vězení zcela a úplně rozuměl tomu, co musel Musashi cítit. Měl soucit s jeho smutným osudem a v slzách znovu a znovu četl tuto pasáž.
Když Japonsko kapitulovalo ztratil patriotické cíle, které ho dosud vedly. Po válce ve vězení zjistil, že tyto cíle nebyly skutečnou částí jeho bytosti.Viděl, že cíle musí být tak velké a vysoké jak je jen možné. A pochopil, že schopnost vydržet a postupný pokrok je jediná možnost, jak dosáhnout na určité cestě svůj cíl. Jeho problémem byl, že si doposud nezvolil cestu.
I v Americkém vězení kde nemohl mluvit s žádným člověkem okolo, viděl na obzoru světlo. Chybění člověka, se kterým bych mohl mluvit, je jedna z nejbolestnějších zkušeností, kterou může člověk prodělat. Japonsko sice válku prohrálo, přesto zůstal japonský duch, duch bojových umění, neporažen. Děkoval mužům, kteří zemřeli v bitvě, že uchovali ducha. V té době, byl zamilovaný do ženy, ale po jeho propuštění odešel ihned do hor. Tam zůstal jeden a půl roku tréninkem karate, který šel až na hranici jeho výkonnosti. Od té doby kráčel cestou karate sice postupně, ale s určitostí. Aby byl člověk schopen tak trénovat, musí se vzdát běžných zábav a odpočinkových přestávek. Byl jsem považován za podivína , když přišel ze své tréninkové oblasti dolů. Děti na něj ukazovaly prstem a volali: Podivíne! Mnoho jeho přátel si ho již nevšímalo. Mínili: jaký to má smysl zůstat ve dne v noci tam nahoře a trénovat? Rozuměl tomu, ještě kdyby otevřel školu a přijal žáky říkali , ale co má tohle znamenat? To mu nepřinese ani korunu.
V době kdy byl učitelem karate setkával se s různými žáky a různými druhy osobností. Někteří měli předpoklady stát se skutečně dobrými karatisty. Je těžké po krátké době šesti měsíců nebo jednoho roku vědět, jak se lidé budou dál vyvíjet. Někteří mají dobrou koordinaci a dělají velké pokroky, ale pak usnou na vavřínech, zleniví a nakonec je předeženou žáci, kteří na začátku vypadali méně slibně. Sestavil v mezi čase 12 hesel, o kterých se svým žákům nikdy nezmínil.Toto je druhé ze seznamu: Zvládnutí bojových umění je jako zdolání skály. Pořád se musí jít vpřed a nesmí se zastavit. Odpočinout se není dovoleno, neboť to způsobuje zaostávání ve všech stupních vývoje.
Schopnost vydržet - den co den - zlepšení techniky, ale odpočinek a může to být jen jeden den, přináší stav klidu a úpadek ! Trénink znamená, mít toto na paměti, během každodenních snažení po tisíce a desetitisíce dnů. Stále trénovat stejným. Starým způsobem a stejnou měrou, není nic víc než prostá gymnastika. Člověk, který dělá tímto způsobem pokroky, jednoho dne pozná, že je v technikách rychlejší, silnější, mocnější a zručnější, než si myslel. Protivník, který se zdál být velký a silný, vypadá teď male a slabě.
Lidé se ho často ptali, jak lze najít odvahu, která je nutná v každém boji a všeobecném životě. Lidé nepochybně myslí, že byl zcela výjimečný odvážný muž, protože mnohokrát ve svém životě byl v nebezpečných situacích, ve kterých okamžik mohl rozhodnout o životě a smrti. Ve skutečnosti , ale zvládal různé situace s různými reakcemi. Sokrates by mohl osvětlit jeho stanovisko. Vzpomínal na dobu, kdy si dělal starosti s výsledkem boje, kterého se měl zúčastnit Spojených státech. Jeho protivníky byli slavní boxeři těžké váhy, jejichž údery mohly být smrtelné a kteří by svou sílu snad použili na to, hodit ho hlavou na zem nebo mi zlomit vaz. V Americe je všechno je obchod. V boji bylo vsazeno 5000 dolarů a ti boxeři byli tak žhaví na to, zvýšit svoji popularitu a malému japonskému karatistovi napravit hlavu , že by jim příliš nevadilo, kdyby v tomto boji ztratil život. Důvěřoval síle karate a své vlastní technice dovednosti. Musel boj s profesionálními boxery vyhrát, přesto rušila jeho jinak tak nadšený trénink řada okolností. Ode dne před zápasem do začátku zápasu kolísal mezi návaly strachu a úpěnlivými prosbami, vyvinul dokonce americký strach. Citovým zmatkem v souvislosti s jednou hezkou ženou se jeho tíživá situace také nezlepšila. Musel pokud možno zvládnout životně nebezpečnou situaci a neměl čas na lásku. Před bojem trénuji tak dlouho, než jsou tělo a duše pohyblivé a plné pružnosti. Když pak boj začne, vnímal už křik a shon lidí jen slabě. Nemyslel už na nic, ani na výhru ani na prohru, ale byl schopen odrážet útoky protivníka i sám útočit. Jedno místo ve Lieh-tsu, neotaoistickém klasikovi z Číny ze 3.století po Kristu se mu moc líbilo: Život je podobný smrti, bohatství chudobě, lidská bytost praseti a já lidské bytosti. Člověk, který tohle může říct, dosáhl špičky hory, on vlastní tu pravou odvahu. Statečný muž je připraven večer zemřít, když ráno porozuměl pravdě cesty. To neznamená, že vyhledává smrt, ale až smrt přijde, pohlíží na ni s klidem. Připravenost je důležitější než technika a síla, neboť nás přináší do situace nouze a tak můžeme uvolňovat obdivuhodné síly. Opakovanou účast v bojích můžeme srovnávat s druhem náboženského tréninku. Význam tréninku v kumite ve stylu Kyokushin, ve kterém se zvlášť podporuje blízký kontakt partnerů. Karatisté ostatních stylů a někdy dokonce karatisté, kteří trénovali Kyokushin v jiných zemích, říkají, že mají strach z úderů a kopnutí v Kyokushin-Kumite. Přirozeně, jsou údery a kopnutí hrozivé, ale protivník má také strach. Žáci Kyokushin kumite pozvolna překonávají strach a rozvíjejí statečnost. Kyokushin kumite je odvážné kumite.
Roku 1938, když studoval na Yamanashi Youth Aviation Institute - začal studovat karate. Tato škola karate se jmenovala Shotokan a založil ji Gichin Funakoshi. V sedmnácti letech získává svůj druhý DAN - nidan.
V roce 1941 se zapsal ke studiu na Takushoku univerzitě a ve stáří dvaceti let získal čtvrtý DAN - shidan.
V roce 1945 dobrovolně vstupuje do speciálních útočních oddílů japonské císařské armády. Vzhledem ke kapitulaci se nikdy se nikdy nedostává do žádné bojové akce. Po ukončení války se sám izoloval v klášteře na hoře Minobu a trénoval karate intenzívně po celý rok. Potom se zúčastnil všeobecného turnaje v karate, svým soupeřům nedává žádnou šanci a zaslouženě vybojuje titul celostátního mistra země vycházejícího slunce.
Roku 1948 odchází na horu Kiyozumi v provincii Chiba v samotě trénuje rok a osm měsíců.
Po svém návratu, aby uvedl karate do vědomí veřejnosti, zkoušel exhibičně bojovat s býky. Dokázal holou rukou zurážet rohy.
Společně s expertem v Judo Koichi Indem odcestoval v roce 1952 do USA , kde absolvoval 270 exhibičních zápasů a z toho sedm před televizní kamerou. Vždy zvítězil. Za tyto výkony získal přezdívku Boží pěst. Zakládá svůj styl karate známý jako Kyokushinkai karate . Tento styl je nejvíce silový ze všech známých směrů karate.
24. dubna 1995 umírá ve věku sedmdesát jedna let . Prožil život plný rozporů a těžkých zkoušek , aby se na jeho konci stal mravně zoceleným a váženým mužem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 zipso zipso | 26. března 2008 v 20:07 | Reagovat

dobrý článok...asi najrozsiahlejší aký som zatial o masutatsu oyamovi čítal

2 shogun shogun | 17. ledna 2010 v 11:14 | Reagovat

opravdu velmi silný člověk,adept na nejsilnější lidi minulého století

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama