Srpen 2007

Taekwondo-video

26. srpna 2007 v 21:44 | Martin |  videa

Masutatsu Oyama

23. srpna 2007 v 21:27 | Martin |  mistři
Masutatsu Oyama se narodil 23.července 1923 v korejském městě Kinje jako Hyung Yee (jeho vlastní jméno).
Když byl ještě dítě, učili ho žít tak, aby se nikdy nemusel stydět před svou rodinou, učiteli, známými. Musel se naučit nazpaměť čínskou báseň, ve které se uvádělo: Když muž opustí svůj domov s určitým cílem před očima, nesmí se nikdy vrátit domů aniž ho dosáhl, ani po smrti ne, podél cesty lidského života jsou všude zelené pohorky hrobů.
Měl vlastní ideály a směřoval k tomu, najit osobu, která tyto ideály symbolizuje. Tato osoba byla jeho vzor a on se vší silou se jí snaží vyrovnat. Od devíti let se učil pod vedením jistého pána Yi 18 technik ( Shakuriki ). Ve třídě, byl nejsilnější a dokonce chlapci o pět až šest let starší z něho měli strach. Po dvou letech, ale pan Yi opustil dvůr mé sestry, kde pracoval a ze zklamání na jeho odjezd začal s ostatními hochy bojovat a stal se pyšnějším a protřelejším, než bylo zdrávo.
Když mu bylo jedenáct nebo dvanáct let, hrál válečné hry s dětmi ze sousedství. Chtěl být nepřemožitelným karatistou. Hodil kamenem a zasáhl nechtěně nohu jednoho děvčete, které šlo náhodou kolem. Byla to nejhezčí dívka v jeho městě a když mu vynadala: Neměl bys házet kameny, můžeš někoho zranit - pobídla ještě víc jeho svévoli. Byl příliš mladý, než aby mohl cítit tělesnou touhu k dívce, ale byla tak hezká, že jeho bratři a ostatní hoši na ni ukazovali prsty a šeptali si o ní. Ovinul kolem ní ruce a zvedl jí do výše. Křičela strachem a všichni jeho kamarádi aplaudovali. I přes ten aplaus však, byl ještě dítě, zčervenal a utekl pryč jako vylekaný zajíc. Za to mu hrozilo potrestání, které bylo horší než očekával. Jeho otec se to dověděl, od matky té dívky. Večer po jídle ho udeřil svou dlouhou dýmkou do hlavy. Svázal mu ruce za zády, bil ho a nakonec ho zavřel v kůlně. I když ještě nic nevěděl o sexu, náhle pochopil že jeho těžký trest byl přiměřený jeho chování. Jeho otec ne něho křičel: proč si hraje v jeho věku s děvčaty?? Takový spratek jako Ty nemůže dobře skončit. Slova otce mu zněla v uších ještě , když ležel zavřený v kůlně. Při úderech a kopancích nekřičel, ale sám ve tmě hořce plakal. Rozhodl se , že bude, tak dobrý člověk, aby jeho otec už nikdy neměl důvod si na něj stěžovat. Nevadili mu údery dýmkou, nebo jiné tělesné tresty, nejvíce ho zranila ostuda, kterou udělal svému otci. Začal plakat, když přišla jeho matka, aby ho rozvázala. Řekla mu, že je dost velký na to, aby vyváděl takové hlouposti a , že bude mít ještě další ostudu, když se nebude lépe učit než dosud. Ta jemná slova na něj udělala hluboký dojem. I když ani pak nebyl žádný výborný žák, začal nacházet mnohem větší oblibu ve čtení.
Když se poté oddal karate , byly pro něj knihy nesmírnou oporou a pramenem pomoci. Vzpomíná si na jednu z knih , která ho v mládí velmi dojala. Byla to jedna z biografii pruského kancléře v německé říši, Otto von Bismarcka ( 1815 - 1898 ), kterou napsal Yusuk Tsurumi. Vzpomíná si, že tato kniha a také jiná o Benjaminu Disraeli, významném anglickém ministerském předsedovi, na něj tak hluboce zapůsobila , že mnohdy v tajnosti plakal a dlouho do noci přemýšlel o těchto mužích. V jeho hlavě měla Bismarckova slova, že problémy Německa by se měly řešit tvrdými, krvavými prostředky, velký ohlas Měl touhu se stát Bismarckem východu , přirozeně chtěl být nepřemožitelným karatistou , ale k jeho rozhodnutí oddat se celé karate se dostal až za nějaký čas. Vysvětloval druh jeho snaživosti v tomto smyslu trochu blíže. Nevěřil, že velká snaživost je nutně spojena se slávou a ctižádostí. Když se díval zpátky na svůj život, tak se také někdy podvolil povrchním přáním, ale jeho snaživost ho nikdy neopustila. Proto, že se jí udržel, byl schopen stydět se za svou vlastní nerozumnost, nedbalost a svoje selhání. Snaživost vzniká v hloubi duše.
Jako dítě byl poměrně malý, ale vlivem tréninku karate postupně vyrostl. (Dosáhl nakonec výšky 175 cm, co bylo v té době považováno za velmi mnoho) Myslel si, že kdyby necvičil karate, tak by zůstal malý.
Ve třinácti letech opustil domov a odjel do Tokia . Musel pracovat, aby se uživil, protože trénoval karate, potřeboval nutně dostatečnou stravu . Pracoval ve školní jídelně, tam měl dostatek jídla .Byl velmi čistotný člověk a nesnesl špínu. Ve věku patnácti až osmnácti let velmi tvrdě pracoval. Ve svém mladém věku začíná svůj trénink Shakuriki systému,trénuje mnohem tvrději, než kdokoli jiný, to vysvětluje, proč shodan dosáhl již v patnácti letech, seznamuje se s Judo , a začíná cvičit karate pod vedením mistra Funakoši. První DAN - shodan - získal v druhém ročníku na střední škole. Právě v době, kdy nastoupil na vojenskou leteckou školu, se Japonsko zapojilo do druhé světové války. Rozhodl se vstoupit do vojenského letectva. To se přesně hodilo k jeho přání , být Bismarcka. Během své vojenské služby pokračoval v tréninku karate.
Ve věku osmnácti let dostal druhý DAN . Potom se dobrovolně přihlásil do speciálního vojenského oddílu. To znamenalo, že šel prakticky vstříc smrti v armádě. Ale najednou přišla Postupimská dohoda a císařské rozhlasové stanice oznámili kapitulaci. Plakal . Země pro kterou chtěl dát svůj život, byla poražena, ještě dřív než mohl vykonat svůj díl. Nelitoval vývoje cesty jeho mládí v žádném ohledu. !!!!!!!!!!!!!!!!!
Ve zmatku a v těžkém životě prvních poválečných let se dostal duševně z koleje. Rozhodl se stát se, mužem bojových umění jako velký Miyamoto Musahi (1584 - 1645 ).
Poté co dostal svého ducha a tělo do dobrého stavu, nalezl zase i svou snaživost, tak odvážnou jako byla dřív. Když seděl jednoho dne na skále pod piniovým stromem a díval se na Tichý oceán, cítil, co jednou řekl Konfucius: Ten , kdo má čisté tělo, je bůh energie. Snaživost dává životu pevný pořádek. Lidé, kteří mají velkou snaživost, znají také pravé přátelství. Většina jeho známých byla nešťastná v malosti moderní japonské společnosti. Štěstí se usmívá na člověka, který má ducha a snaživost a tu on měl. Když se ho někdo zeptal, čemu by měl člověk věnovat nejvíce času, odpověděl cvičení. Věnuj více času cvičení než spánku. Nepromrhal ani minutu času. V prvních měsících po druhé světové válce byl takový nedostatek potravy a ostatních spotřebních předmětů, že si to dnešní mladí lidé ani neumějí představit. Zdálo se, že celý svět jde špatným směrem, a jedna z nejlepších možností mít vždy dost peněz, potravy a dokonce žen, byla stát se členem v jedné bandě. Porážka země, které chtěl dát svůj život, ho hluboce zbavila iluzí a byl v zoufalém stavu. Ale byl karatista se čtvrtým danem. I když vedl luxusní a poživačný život, byl plný chmurných myšlenek a bez radosti. Aniž by byl skutečně šťasten, běžel ze zábavy do zábavy. Byl vítězem v každém boji, ale jeho srdce bylo prázdné. Stále měl v ústech chuť popela.
Po válce se rozhodl , věnovat se výlučně karate. Trénoval nepřetržitě dvanáct hodin denně. Přímo a nepřímo trénoval desetitisíce, dokonce i statisíce karatistů, aniž by narazil alespoň na jednoho, který by trénoval, tak tvrdě jako on tenkrát.
Protože zbil několik amerických vojáků, byl nakonec zatčen a na rozkaz hlavního státu okupačních vojsk na šest měsíců uvězněn. Za tímto násilným aktem, ale bylo jeho zklamání pod porážkou Japonska. Chtěl pouze ukázat, že alespoň on nebyl Američany poražen. Nehledě na to však spáchal čin hodný potrestání. Byl nakonec zločinec. Myšlenka to byla nesnesitelná, a když už před tím, něco podobného zažil. Když byl totiž u vojska, pracoval u pozemního personálu letiště nedaleko Tokia. Jednoho dne udeřil nadřízeného a byl uvězněn. Přiznává, že rád vyvolával neklid a často se dostával do nesnází. V případě nadřízeného, byl však v právu. Řekl něco, co neměl říct a i když ho pak vojenský sou odsoudil, byli ostatní důstojníci a jeho kamarádi ne jeho straně. Když ho okupační vojska poslala do vězení, mučily ho výčitky a svědomí, že by měl být asi degradován. V tu dobu dostal do ruky knihu Eiji Yoshiakawa o životě Miyamoto Musashi. Četl jí již dříve a velmi jí miloval, neboť život tohoto velkého bojovníka s mečem na něj silně zapůsobil. Když knihu četl ve vězení oslovila ho ještě hlouběji než předtím a přiměla ho vážně přemýšlet o jeho minulé i budoucí životní cestě.
Ve vězení zcela a úplně rozuměl tomu, co musel Musashi cítit. Měl soucit s jeho smutným osudem a v slzách znovu a znovu četl tuto pasáž.
Když Japonsko kapitulovalo ztratil patriotické cíle, které ho dosud vedly. Po válce ve vězení zjistil, že tyto cíle nebyly skutečnou částí jeho bytosti.Viděl, že cíle musí být tak velké a vysoké jak je jen možné. A pochopil, že schopnost vydržet a postupný pokrok je jediná možnost, jak dosáhnout na určité cestě svůj cíl. Jeho problémem byl, že si doposud nezvolil cestu.
I v Americkém vězení kde nemohl mluvit s žádným člověkem okolo, viděl na obzoru světlo. Chybění člověka, se kterým bych mohl mluvit, je jedna z nejbolestnějších zkušeností, kterou může člověk prodělat. Japonsko sice válku prohrálo, přesto zůstal japonský duch, duch bojových umění, neporažen. Děkoval mužům, kteří zemřeli v bitvě, že uchovali ducha. V té době, byl zamilovaný do ženy, ale po jeho propuštění odešel ihned do hor. Tam zůstal jeden a půl roku tréninkem karate, který šel až na hranici jeho výkonnosti. Od té doby kráčel cestou karate sice postupně, ale s určitostí. Aby byl člověk schopen tak trénovat, musí se vzdát běžných zábav a odpočinkových přestávek. Byl jsem považován za podivína , když přišel ze své tréninkové oblasti dolů. Děti na něj ukazovaly prstem a volali: Podivíne! Mnoho jeho přátel si ho již nevšímalo. Mínili: jaký to má smysl zůstat ve dne v noci tam nahoře a trénovat? Rozuměl tomu, ještě kdyby otevřel školu a přijal žáky říkali , ale co má tohle znamenat? To mu nepřinese ani korunu.
V době kdy byl učitelem karate setkával se s různými žáky a různými druhy osobností. Někteří měli předpoklady stát se skutečně dobrými karatisty. Je těžké po krátké době šesti měsíců nebo jednoho roku vědět, jak se lidé budou dál vyvíjet. Někteří mají dobrou koordinaci a dělají velké pokroky, ale pak usnou na vavřínech, zleniví a nakonec je předeženou žáci, kteří na začátku vypadali méně slibně. Sestavil v mezi čase 12 hesel, o kterých se svým žákům nikdy nezmínil.Toto je druhé ze seznamu: Zvládnutí bojových umění je jako zdolání skály. Pořád se musí jít vpřed a nesmí se zastavit. Odpočinout se není dovoleno, neboť to způsobuje zaostávání ve všech stupních vývoje.
Schopnost vydržet - den co den - zlepšení techniky, ale odpočinek a může to být jen jeden den, přináší stav klidu a úpadek ! Trénink znamená, mít toto na paměti, během každodenních snažení po tisíce a desetitisíce dnů. Stále trénovat stejným. Starým způsobem a stejnou měrou, není nic víc než prostá gymnastika. Člověk, který dělá tímto způsobem pokroky, jednoho dne pozná, že je v technikách rychlejší, silnější, mocnější a zručnější, než si myslel. Protivník, který se zdál být velký a silný, vypadá teď male a slabě.
Lidé se ho často ptali, jak lze najít odvahu, která je nutná v každém boji a všeobecném životě. Lidé nepochybně myslí, že byl zcela výjimečný odvážný muž, protože mnohokrát ve svém životě byl v nebezpečných situacích, ve kterých okamžik mohl rozhodnout o životě a smrti. Ve skutečnosti , ale zvládal různé situace s různými reakcemi. Sokrates by mohl osvětlit jeho stanovisko. Vzpomínal na dobu, kdy si dělal starosti s výsledkem boje, kterého se měl zúčastnit Spojených státech. Jeho protivníky byli slavní boxeři těžké váhy, jejichž údery mohly být smrtelné a kteří by svou sílu snad použili na to, hodit ho hlavou na zem nebo mi zlomit vaz. V Americe je všechno je obchod. V boji bylo vsazeno 5000 dolarů a ti boxeři byli tak žhaví na to, zvýšit svoji popularitu a malému japonskému karatistovi napravit hlavu , že by jim příliš nevadilo, kdyby v tomto boji ztratil život. Důvěřoval síle karate a své vlastní technice dovednosti. Musel boj s profesionálními boxery vyhrát, přesto rušila jeho jinak tak nadšený trénink řada okolností. Ode dne před zápasem do začátku zápasu kolísal mezi návaly strachu a úpěnlivými prosbami, vyvinul dokonce americký strach. Citovým zmatkem v souvislosti s jednou hezkou ženou se jeho tíživá situace také nezlepšila. Musel pokud možno zvládnout životně nebezpečnou situaci a neměl čas na lásku. Před bojem trénuji tak dlouho, než jsou tělo a duše pohyblivé a plné pružnosti. Když pak boj začne, vnímal už křik a shon lidí jen slabě. Nemyslel už na nic, ani na výhru ani na prohru, ale byl schopen odrážet útoky protivníka i sám útočit. Jedno místo ve Lieh-tsu, neotaoistickém klasikovi z Číny ze 3.století po Kristu se mu moc líbilo: Život je podobný smrti, bohatství chudobě, lidská bytost praseti a já lidské bytosti. Člověk, který tohle může říct, dosáhl špičky hory, on vlastní tu pravou odvahu. Statečný muž je připraven večer zemřít, když ráno porozuměl pravdě cesty. To neznamená, že vyhledává smrt, ale až smrt přijde, pohlíží na ni s klidem. Připravenost je důležitější než technika a síla, neboť nás přináší do situace nouze a tak můžeme uvolňovat obdivuhodné síly. Opakovanou účast v bojích můžeme srovnávat s druhem náboženského tréninku. Význam tréninku v kumite ve stylu Kyokushin, ve kterém se zvlášť podporuje blízký kontakt partnerů. Karatisté ostatních stylů a někdy dokonce karatisté, kteří trénovali Kyokushin v jiných zemích, říkají, že mají strach z úderů a kopnutí v Kyokushin-Kumite. Přirozeně, jsou údery a kopnutí hrozivé, ale protivník má také strach. Žáci Kyokushin kumite pozvolna překonávají strach a rozvíjejí statečnost. Kyokushin kumite je odvážné kumite.
Roku 1938, když studoval na Yamanashi Youth Aviation Institute - začal studovat karate. Tato škola karate se jmenovala Shotokan a založil ji Gichin Funakoshi. V sedmnácti letech získává svůj druhý DAN - nidan.
V roce 1941 se zapsal ke studiu na Takushoku univerzitě a ve stáří dvaceti let získal čtvrtý DAN - shidan.
V roce 1945 dobrovolně vstupuje do speciálních útočních oddílů japonské císařské armády. Vzhledem ke kapitulaci se nikdy se nikdy nedostává do žádné bojové akce. Po ukončení války se sám izoloval v klášteře na hoře Minobu a trénoval karate intenzívně po celý rok. Potom se zúčastnil všeobecného turnaje v karate, svým soupeřům nedává žádnou šanci a zaslouženě vybojuje titul celostátního mistra země vycházejícího slunce.
Roku 1948 odchází na horu Kiyozumi v provincii Chiba v samotě trénuje rok a osm měsíců.
Po svém návratu, aby uvedl karate do vědomí veřejnosti, zkoušel exhibičně bojovat s býky. Dokázal holou rukou zurážet rohy.
Společně s expertem v Judo Koichi Indem odcestoval v roce 1952 do USA , kde absolvoval 270 exhibičních zápasů a z toho sedm před televizní kamerou. Vždy zvítězil. Za tyto výkony získal přezdívku Boží pěst. Zakládá svůj styl karate známý jako Kyokushinkai karate . Tento styl je nejvíce silový ze všech známých směrů karate.
24. dubna 1995 umírá ve věku sedmdesát jedna let . Prožil život plný rozporů a těžkých zkoušek , aby se na jeho konci stal mravně zoceleným a váženým mužem.


SHOTOKAN - The Art of War

23. srpna 2007 v 13:40 | Martin |  videa

Yip Man

23. srpna 2007 v 10:10 | Martin |  mistři
Velmistr Yip Man
Ve své době byl Yip Man skutečným velmistrem Kung-fu ve stylu Wing Tzun. Majíc neobvyklý temperament a seberespekt, věnoval velmistr Yip jen málo pozornosti světským marnostem jako jsou sláva a bohatství, ani neopovrhoval lidmi z ostatních klanů Kung-fu. Při setkání s tímto člověkem jste nezažili přetvářku. Yip Man měl dar navodit pohodlnou atmosféru. Jeho upřímnost, vřelost a pohostinnost byly patrné v mnoha směrech. Pravý džentlmen a učenec, reprezentující kultivovanost a klid. Jeho hovory fatshanským dialektem odhalovaly jeho bezstarostnou a přátelskou povahu.

První vývoj Wing Tzun

V roce 1949, díky Lee Manovi, byl Yip Manovi nabídnut post učitele Kung-fu ve Společnosti pracujících v restauračních zařízeních v Hong Kongu. Nakonec, po velkém přemlouvání nabídku přijal. Po dvou letech činnosti si Yip Man otevřel vlastí školu v oblasti Yamaki v Kowloonu a začal přijímat i jiné žáky než jen pracovníky restaurací. Později, když přicházelo stále víc žáků, můsel svoji školu přestěhovat do větších prostor. Yip Manova sláva a praktická hodnota Wing Tzunu byly zvláště obdivovány členy policie, kteří stále více a více navštěvovali jeho školu.

Konec vyučování

Jeho posledním krokem k propagaci Wing Tzun Kuen předtím, než Yip Man zanechal vyučování, bylo založení Hong Kong Ving Tsun Athletic Association v roce 1967. V květnu 1970, když byly třídy řádně zavedeny, se Yip Man rozhodl vzdát výuky, aby si užil klidný život. Poprvé předává všechny záležitosti týkající se jeho tělocvičny a výuku svému žákovi, Leung Tingovi.

Kickboxer

19. srpna 2007 v 16:15 | Martin |  filmy
//<![CDATA[ var bbpath='2680/1/1/29',bbxl=1,bbifr=0,bbac=1; var bbk_color_link="green"; var bbk_color_bg2="silver"; var bbk_title = "<div style='color:#006600; font-weight: bold;'>DOPORUÈUJEME<\/div>"; var bbk_color_link="green"; //]]>
Kickboxer - Kickboxer
Originální název: Kickboxer Typ filmu: Akční Rok výroby: 1989 Hrají: Jean-Claude Van Damme , Michel Qissi , Chia Yung Liu , Keith E. Lane , Dennis Alexio , Haskell V. Anderson III , Richard Foo , Ricky Liu , Tony Chan , Brad Kerner , Dean Harrington , Mark DiSalle , Nickolas James , John Ladalski , Mathew Cheung , Sammy Cheung , Yung Chi Chung , Africa Chu , Wang Tak Keung , Kong Long , Leung Hoi Lun , Tsang Sing Kwong , Zennie Reynolds , Amnart Komolthorn , Pairat Lavilard , Ithikrai Maitriwong Popis: V kalifornském Long Beach se odehrává mistrovství USA v kickboxu. Vítězem se stává několikanásobný mistr Eric Sloane, který je později vyhlášen za mistra světa. Díky tomuto vítězství odjíždí společně se svým bratrem Kurtem do Thajska, které je považováno za kolébku bojových umění. Zde Eric vyzývá k souboji místního šampiona, obávaného Tong Poa.

Tong Po vstupuje do ringu a několika ranami posílá Erica k zemi a zmrzačí ho na celý život. Kurt přísahá pomstu. Seznámí se s Xianem, který ho zasvětí do tajů thajského bojového umění Muay Thai. Pod jeho vedením podstupuje Kurt tvrdý výcvik. Když je připraven, vyzývá Tong Poa na zápas


Andy Hug

17. srpna 2007 v 23:23 | Martin |  mistři


Andy Hug

Andy Hug
Andy Hug,narozen 7. září 1964 v malém městečku Wohlen ve Švýcarsku.Protože jeho matka nebyla schopna o něj pečovat,Andy byl dán k adopci.Andy Hug strávil první léta svého života v sirotčinci,až si ho jeho babička vzala do péče.Bylo to odříkání,říkal, právě Andyho domácí situace byla na něj ve škole zdrojem šikany. Až mu Andyho kamarád představil místní oddíl karate (v té době měl 10 let). Andy začal zvládat lekce karate a tak se už mohl bránit. Andy se rychle stal tak dobrý,že mu Švýcarská federace karate dovolila zápasit na švýcarském šampionátě. Andy turnaj lehce vyhrál!
Andy měl jen 19 let,když poprvé bojoval v Japonsku na třetím světovém mistrovství kyokushin v roce 1983.Andy byl objev a mladý talent a ohromil svět svojí bojovou dovedností a technikou.
Andy Hug
O 4 roky později na čtvrtém otevřeném mistrovství kyokushinse dostal až k finále,kde lehce porážel velké bojovníky jako Masuda z Japonska a Ademir da Costa z Brazílie - oba prošli nejtvrdší test kyokushin,kumite 100 mužů.Finále 4 světového šampionatu byl zápas dvou technicky nejlepších bojovníků kyokushin v historii vůbec: Matsui a Andy.Andy byl první nejaponský bojovník co byl ve finále světového šampionátu, a dnes každý kyokushin karateka a milovníci boje mluvily o velkém finále a o výsledku.Ale nezáleželo na výsledku, Andy otevřel pro evropské a západní bojovníky novou oblast a ukázal světu,že tvrdým tréninkem a opravdovou dovedností se každý může stát šampionem.Pro mnoho lidí byl Andy skutečný vítěz finále a šampion 4 otevřeného mistrovství světa kyokushin.O rok později 17. září 1988 se konal speciální turnaj kyokushin v Sursee ve Švýcarsku.Byl to první mezinárodní super-cup, byl pořádán Švýcarskou asociací karate.V turnaji bojovali závodníci z Japonska, Velké Británie, Holandska, Maďarska, Německa a Španělska. Andy porazil Siegfrieda Elsona z Holandska v semi-finále.Nejvíce vzrušující zápas večera bylo nesporně finále mezi Andy Hugem a Kenji Midorim.Po dvou kolech bylo nastavení, Andy Hug byl prohlášen vítězem duelu i celého turnaje.
Andy Hug
V roce 1989 se Andy Hug stal podruhé evropským šampionem kyokushin v těžké váze. Andy byl přední evropský šampion a byl tak populární,že cestoval po různých zemích Evropy jako speciální host,instruktor na Letních kempech kyokushin a učil umění knock-down karate.Než Andy Hug opustil kyokushin karate v roce 1992, bojoval pro Seidokaikan karate,bojoval v K-1 proti nejlepším bojovníkům a největším jménům v historii kyokushin a prohrál jen málo zápasů.
I když to bylo více než 8 let co Andy opustil kyokushin karate,Andy je stále pamatován a respektován jako superstar a idol pro mnoho adeptů kyokushin. Stejný rok co Andy Hug opustil kyokushin organizaci se stal světovým šampionem v Seido karate,ve vítězném finále proti Taiei Kimovi rozhodčí rozhodli ve výsledek 5:0 pro Andyho. O rok později v roce 1993 byl Andy opět ve finále v Seido World Cup,v úvodním kole vyhrál na technické KO proti proslulému bojovníku Nobukai Kakudovi,ve finále bojoval proti japonskému šampionovi Masaaki Satakemu.Bylo to finále,které měl Andy pod kontrolou od začátku až do konce! Andy dokonce zasadil Satakemu do obličeje svůj proslulý axe kick tak tvrdě,že Satake padl k zemi.Ale zápas proti národnímu hrdinovi a šampionovi byl vyrovnaný a prohrál zápas a finále na tameshiwari po třetím nastavení,ale získal si srdce japonských lidí a přezdívku samurai s modrýma očima.
V roce 1993 odstartovala Andyho kariéra v K-1.Andy dostal svůj debut v K-1 proti Kiuji Murakamimu,kde Andy vyhrál na TKO v prvním kole,poslal ho k zemi v padesáté sekundě zápasu.Andy Hug se stal superstar z Hokkaido na Okinawu. Ale to nebyl jen jeho proslulý axe kick,velká síla a jeho úžasná technika,byl to jeho duch a ohnivost,která mu vydělala u jeho soupeřů respekt a lásku jeho fanoušků.
Andy Hug
Andy strávil poslední léta v Japonsku,ale ikdyž Andy nežil ve Švýcarsku dlouho,byl ve Švýcarsku nejvíce populární sportovec a on svou rodnou zemi miloval. Tak jednou za rok Andy Hug bojoval na K-1 galavečerech v Zurichu v období od 1995 - 2000.Andy v Zurichu neprohrál jediný zápas,ikdyž se bil s nejlepšími a velkými bojovníky jako dvojnásobný šampion K-1 Peter Aerts,velkolepý Mike Bernando z jižní Afriky, Mikro Filipovič a Stefan Leko.Andy Hug dostal od svých soupeřů jméno "železný muž",protože celé kolo zápasu útočil,kolo za kolem a odmítal se vzdát nebo zpomalit.Od 31. července a začátku srpna 2000 byl Andy doma ve Švýcarsku,aby navštívil svou ženu Ilonu Hug a svého milovaného syna Seya Hug.Andy se necítil 100% zdravý a proto šel do nemocnice na lékařskou prohlídku.Andy si stěžoval na horečky,měl asi 39 incidentů příznaků nemoci, měl velké horečky a těžké krvácení z nosu.Andy se rozhodl navzdory své nemoci a radám doktorů se 14. srpna vrátit do Japonska.Ještě na cestě na letiště měl Andy několik krvácení z nosu,ale Andy byl rozhodnut pro návrat do Japonska,aby se zúčastnil K-1 Grand Prix 2000 ve Fukuoce.Andyho manažer René Ernst se také snažil Andyho přemluvit,aby nejezdil, Andy se však do Švýcarska už nevrátil.
Andy Hug
Andy se právě vrátil do Japonska a o tři dny později se zhroutil a byl vzat do Nipponské fakultní nemocnice na testy.Andyho doktor našel na jeho levé straně krku nádor ,Andy měl leukémii.Ihned začalo léčení, včetně chemoterapie.Andy věděl,že jeho nemoc je vážná a tak kontaktoval telefonicky svou ženu a pověděl jí o svém zdravotním stavu.Andy řekl,že se do Švýcarska už nechce vrátit a že zůstane v Japonsku.Andy řekl: "Japonsko je můj domov a zde chci zůstat a bojovat s nemocí". Doktoři daly Andymu varující zprávu a řekly mu, že trpí srdce a oběhový systém má také problémy, že chemoterapie má velkou šanci na úspěch,ale zničí jeho tělo nadobro! Andy měl slzy v očích, když mu to doktoři zprávu oznámily, ale stále byl odevzdán sportu a svým fanouškům tak, že žádal o interview, tak mohl vyprávět o své chorobě lidem, ale skupinou doktorů bylo interview zamítnuto. 21. srpna v 9 hodin navštívil Andyho Huga v nemocnici Kancho Ishii.Podle Kancha Ishii hovořily o K-1 Grand Prix v Yokohamě 20. srpna, kde vyhrál Andyho kamarád Francisco Filho. Andy řekl Ishiimu,že když už umře,chce umřít v Japonsku.22. srpna byl Andy v dobrém stavu, sledoval televizi a telefonoval. Andy mluvil po telefonu s Ilonou a vyprávěl jí o své hrozné situaci a že stráví své poslední chvíle v Japonsku. Andy si také našel čas, aby napsal dopis fanouškům. Tento dopis se stal poslední zprávou fanouškům před Andyho smrtí. Kancho Ishii také říkal, že poslední věta Andyho Huga, kterou mu řekl bylo : " I´love you"… a Ishii opakoval s jeho slovy: "já vím Andy-san".
Ráno23. srpna měl Andy ztížené dýchání.Později již nemůže dýchat sám a i jeho kondice se zhoršila,Andy je připojen na dýchací přístroj.Začala mu krvácet trávící soustava,krev z očí a konečníku.Andyho stav byl nyní tak krytický,že Ilona Hug letěla prvním letadlem ze Švýcarska do Japonska za Andym.
Andy Hug
Ve čtvrtek 24. srpna v 18:21 Andy Hug ve svých 35 letech zemřel.Podle japonské televize se Andyho srdce zastavilo třikrát,ale doktorům se povedlo srdce znovu nahodit.Ale Andyho srdce se zastavilo po čtvrté, doktoři se dlouho snažily srdce znovu rozběhnout,ale bohužel se nepovedlo,Andy Hug ve spánku zemřel. Slavný holandský bojovník K-1 Peter Aerts byl také v Nipponské nemocnici,byl na léčení poraněných zad. Peter Aerts se zhroutil a brečel víc jak dvě hodiny,když se dozvěděl,že Andy odešel.Peter Aerts byl pozván k živému interview do národní televize jen hodinu po tom,co Andy zemřel a zde slíbil světu, že bude bojovat pro Andyho,kdo byl dobrý přítel Petera na vzestupu na K-1 Grand Prix 10. prosince 2000.Ve stejný čas byla zpráva o Andyho smrti vysílána ve všech zpravodajských pořadech a rádiích,živě na televizi NHK news 10,Sports MAX,Fuji TV,News Japan a TV Asahi.Zpráva o Andyho smrti proběhla celým světem.
Pohřeb a rozloučení se konalo v chrámu Yoshifuku 27. srpna v Tokiu.Více než 12.500 lidí byli vzdát mistru K-1 Andy Hugovi poslední uznání a soustrast.Květiny od mnoha fanoušků začali dávat venku na speciální oltář. Andyho žena Ilona Hug měla proslov pro Andyho a pro 800 speciálně pozvaných hostů na obřad.Pozváni na obřad byli rodina a Andyho přátelé,Švýcarský prezident,Mr. K-1 Ishii,Kancho Matsui,Kenji Midori, Hajime Kazami, Masuda, Nicholas Pettas, Francisco Filho a dokonce velký zápasník sumo,grand šampion v Japonsku.Lidé byli zdrceni když Francisco Filho,Nicholas Pettas,Nobuaki Kakuda,Susaki a další vybraní bojovníci vzali Andyho rakev a oficialní kruh hlasatelů K-1 vyvolali : "V červených trenýrkách,180 cm vysoký,97,7 kg vážící,bývalí K-1 Grand Prix šampion, Ann Deeeeee Hu-uuug",to byla finální cesta šampiona. Ve stejný čas poslouchali píseň "We will rock you" od skupiny Queen.


Historie Jiu-Jitsu

17. srpna 2007 v 21:02 | Martin |  Jiu Jitsu
Zemí původu jiujitsu je Japonsko, kde toto bojové umění vzniklo jako pokračování a doplnění samurajského umění meče (kenjutsu). Přesné datum jeho vzniku není známo, stejně jako není znám žádný jeho zakladatel. Stylů, které se věnovaly boji méně ozbrojeného, nebo neobrojeného jedince proti lépe vyzbrojenému útočníku bylo mnoho a postupně se většina jejich technik objevila v jiujitsu, které se nikdy, na rozdíl od některých jiných bojových umění, nebránilo začlenění jakýchkoliv bojových prvků do svého technického potenciálu.
V kronice Nihonshoki, zpracované v Japonsku roce 720 n. l. za vlády císaře Suinina, je zmíňka o chiarakurabe - zkoušce síly[6]. Není vyloučeno že může jít i o zárodek SUMAI, tedy původního bojového SUMA, o němž někteří tvrdí, že mohlo být výchozím bojovým uměním pro jiujitsu. Zmíňku o jiném z bojových uměních, o nichž se předpokládá, že by mohla být předchůdcemi jiujitsu, obsahuje kronika Denhos sepsaná v Japonsku v 9. století našeho letopočtu. V ní je popsána metoda boje beze zbraně proti ozbrojenému útočníkovi, zvaná jorokumiuchi. Dalšími předchůdcemi jiujitu by měly být styly zvané kumiuchi, tai-jitsu (umění tělesné pohotovosti, velké umění), yawara (jemná pohotovost, věda obratnosti) [1,5], aj. Systematická výuka jiujitsu v Japonsku nastává v období dynastie Tokugawa, někdy na počátku XVII. století[1].
V 19. století v Japonsku, po zániku feudálního řádu, kdy přestala tradiční japonská společnost i tradiční hodnoty platit, nastal úpadek jiujitsu. Kvůli zmíněným sociálním změnám, které poslední japonská revoluce Meiji přinesla, zanechala většina mistrů, (pro něž mimo jiné bylo již obtížné se takto uživit), výuky bojových umění. Pro veřejnost byly školy bujutsu feudálním přežitkem a přestali být oblíbené. Tak jejich návštěvnost poklesla a snížil se i počet škol jiujitsu. S tím byl spojen i nedostatek učitelů[1]. Jeden z nejznámějších mistrů byl Sokaku Takeda (10.10.1859-25.4.1943) u nějž se učil styl Daito-ryu Aiki Jujutsu i budoucí zakladatel AIKIDO Morihei Ueshiba (14.12.1896-26.4.1969. Tohoto zmíněná škola výrazně ovlivnila a promítla se i do jeho Ueshiba-ryu Aikijutsu. V roce 1925 bylo akijujutsu přejmenováno na aikibudo, změnil se jeho charakter a roku 1942 představil Morihei Ueshiba aikido poprvé veřejnosti.)
Pokles popularity jiujitsu v Japonsku má ve zmíněném 19. století nepřímo na svědomí i zakladatel moderního juda - profesor Jigoro Kano (1859 - 1938). Ten studoval postupně u mistrů jiujitsu Hachinosuka Fukudy, Masumota Ita (který zemřel roku 1881 a zanechal Kanovi své rukopisy) a představitele školy Kito, mistra Ikuby (prvky jeho školy Kano zahrnul např. do judistické katy názvu Koshiki no kata).
Takto získané praktické znalosti, spolu s poznatky, zjištěnými studiem rukopisů mnoha jiných škol i studiem evropských tělovýchovných systémů, zúročil Jigoro Kano ve vlastním systému který nazval JUDO a počal jej pro prvních devět adeptů vyučovat od roku 1882 ve své zakladatelské škole jménem KODOKAN (z japonštiny - škola pro studium cesty), umístěné ve starém budhistickém chrámu jménem Ejshoji. Název jeho systému byl stejně jako u výchozího bojového umění rovněž tvořen dvěma znaky japonské abecedy hiragany - první znak pro jemnost, poddajnost -"JU" - byl shodný se znakem názvu jiujitsu (popř. jujutsu), znak s významem umění "JITSU" (JUTSU) byl nahrazen znakem "DO", znamenajícím cestu. Takto Kano oba styly rozlišil a vyjádřil rozdíl mezi nimi - "DO" mělo vyjadřovat místo válečnické zručnosti spíše duchovní růst studenta, a ohledem na jeho výchovu a morální a intelektuální rozvoj. Upřednostňoval dvě zásady - za prvé Seirjoku zen jo (co možná nejúčinnější využití tělesných a duševních sil) a za druhé Jita kjoei (zdar pro všechny prostřednictvím vzájemné pomoci a porozumění). První zásada byla shodná s jednou ze zásad jiujitsu.
Díky tomuto přístupu se KODOKAN proslavil a již v roce 1886 zde cvičilo 112 žáků. Rozepře o funkčnosti zmíněného nového stylu mezi KODOKANEM a tokijskými školami jiujitsu vyvrcholily roku 1885, kdy prefekt tamější policie uspořádal tzv. utkání pravdy (dojo jaburi) mezi KODOKANEM a školou jiujitsu TOCUKI. Zápasy byly tvrdé, mělo dokonce dojít i k úmrtí. Judisté tehdy vyhráli v 11 střetnutích a jednou bojovali nerozhodně. Jako úspěšnější systém bylo pak u Japonců více preferováno judo a tyto preference se později odrazily i v rozvoji bojových umění v Evropě a na dalších kontinentech. V Japonsku se pak judo začalo vyučovat na univerzitách Gakuhin, Ichiko a Tokio. Jigoro Kano se stal japonským ministrem školství (později i členem Japonského olympijského výboru a zakladatelem a prezidentem Japonského sportovního svazu) a prosadil výuku juda a kenda (sportovního šermu bambusovým obouručním mečem) i na středních a základních školách. Osobnost Jigora Kana zastínila tehdejší osobnosti mistrů jiujitsu. V období let 1885-1900 pak i ostatní školy BUDO začaly podle Kanova pedagogického vzoru používat rozdělení technických stupňů na stupně KYU a DAN. Tak v podstatě Jigoro Kano ovlivnil jiujitsu, kde se většinou nyní, na rozdíl od historie, používá stejné dělení[4]. V minulosti bylo v tomto stylu ke stejnému účelu používáno spíše licencí[ ].

Jigoro Kano

16. srpna 2007 v 16:25 | Martin |  mistři

Jigoro Kano - zakladatel juda

Zakladatelem juda -jako sportovního odvětví -byl profesor Jigoro Kano /1859-1938/. Motivem ke studiu jiujitsu byl pro tohoto subtilního studenta fakt, že musel snášet mnohé křivdy a ústrky od Silnějších spolužáků. V té době nebylo snadné sehnat učitele starých bojových umění, ale touha Jigoro Kana byla nezměrná.
Poznatky, které Jigoro kano shromáždil studiem starých materiálů, ale i při své praxi jiujitsu utřídil, Přizpůsobil tehdejším poznatkům tělovýchovného procesu a vytvořil vlastní systém , který nazval JUDO KODOKAN. Názvem chtěl odlišit nový systém od tehdejšího neoblíbeného jiujitsu. Stanovil i etiku chování v doju, ke spolužákům a učiteli, jež zaručovala radostné ovzduší při výcviku a zajišťovala i nutnou bezpečnost při tréninku.
Judo brzy získalo oblibu. ale muselo čelit konkurenci i nevraživosti dalších škol. Definitivní vítězství získalo v roce l885, kdy v utkání pravdy soutěžila družstva jednotlivých škol. Borci Kodokanu zvítězili nad školou mistra Tocuki, když v boji dvanácti dvojic zvítězilo jedenáct Borců Kodokanu a pouze jeden zápas skončil nerozhodně. činnost Kodokanu byla zahájena - od tohoto data se počítá vznik juda - v roce 1882, kdy měl Jigoro Kano prvních 9 žáků. Později se judo spolu s kendo dostalo do osnov výuky na základních a středních školách Jigoro Kano se se stal v Japonsku významnou osobností, neboť kromě funkce ministra školství byl členem japonského olympijského výboru a prezidentem japonského svazu judo.


Muhammad Ali

14. srpna 2007 v 14:04 Box
Zdravim vsechny priznivce Muhamada Aliho.Ten kdo nikdy neslysel toto jmeno si asi poklada ruzne otazky treba kdo to je?cim je tak vyznamny?co vlastne delal? na tyto vsechny otazky se vam ted pokusim odpovedet.
Misto narozeni:Louisville,Kentucky,USA
Znameni:kozoroh
Životopis:Boxer Muhammad Ali byl jedním z nejvýznamějších boxerů světa, který získal třikrát titul mistra světa v těžké váze.

Ali se narodil jako Cassius Marcellus Clay a je starší ze dvou synů Cassiuse Marcelluse Claye Sr. a Odessy Clay. Spolu se svým bratrem Rudolphem Valentinem Clay navštěvoval střední školu DuValle v Louisville, na které dosahoval špatných výsledků. S boxem začal ve 12 letech, poté co mu bylo ukradeno kolo. Na střední škole se stal velmi úspěšným amatérským boxerem, vyhrál 100 ze 108 zápasů a dvě mistrovství Amatérské Atletické Unie. S boxem pokračoval na olympiádě v Římu v roce 1960, kde ve věku 18 let získal zlatou Olympijskou medaili v polotěžké váze. Po návratu do Louisiville se stal profesionálním boxerem. Ali Muhammad - Photo - Muhammad Ali

Brzy poté co se stal profesionálem dokázal ne sebe velmi rychle upoutat pozornost médií. První souboj o mistrovský titul svedl se Sonny Listonem, které se konalo v Miami. Utkání velmi přitahovalo pozornost médií, díky vychloubačnému chování Aliho, které směřoval proti Listonovi. Ve věku 22 let Ali porazil Listona a stal se mistrem světa v těžké váze. Tento souboj byl začátek Aliho dlouhé kariéry prince boxu. Zanedlouho poté se stal aktivní politicky a sociálně. Nesnášel míru rasizmu, která byla v Americe a dokonce zahodil zlatou medaili do řeky, potom co ho odmítli obsloužit v bufetu, protože je černoch. Díky inspiraci Malcomem X v Miami se Ali rozhodl přijmout Islámské náboženství a změnit si méno z Cassius Clay, Jr na Muhammad Ali. Ali Muhammad - Photo XL - Muhammad Ali

Rok po zisku titulu se znovu setkal s Listonem a knockoutem jej opět porazil v odvetném utkání. Navzdory jeho nadaní boxera, se stal velmi neoblíbený mnoha Američany, když se stal Muslimem. K tomu ještě přidal odmítnutí vojenské služby ve válce ve Vietnamu. Následkem jeho odmítnutí nastoupit mu byla v květnu 1967 odňata boxerská licence světovou asociací boxu a udělena pokuta za porušení vojenské povinnosti. Na dotazy tisku odpověděl:"Nemám nic proti Viet-Congu, nikdo z nich mě nenazval negrem." Vlastenečtí fanoušci a sportovní novináři jej za to velmi kritizovali. Nakonec za odmítnutí služby byl odsouzen k pěti letům vězení, ale za tři roky již byl propuštěn. Ali Muhammad - Photo XL - Muhammad Ali

Ali se vrátil zpět do ringu, první boj byl proti Jerrymu Quarrymu v listopadu 1970 v Atlantě, nad kterým vyhrál již ve třetím kole. Další souboj svedl s Joem Frazierem, vládnoucím přeborníkem v těžké váze v New Yorku roku 1971. Poprvé za svou kariéru profesionálního boxera souboj prohrál a Fraizer si udržel titul. Titul Fraiserovi nevzal Ali, ale nově příchozí boxer George Foreman sesadil Fraisera a získal mistrovský titul. Ali proto příště bojoval proti Foremanovi v Kinshose v Zaire. Protože Foreman byl mladší, silnější a větší, byl považovaný za vítěze on. Ali však využil svojí zkušenosti a znovu získal titul mistra světa v těžké váze. Ali Muhammad - Photo XL - Muhammad Ali

V září roku 1975 se Ali potřetí utkal Joem Frazierem a nakonec zápas vyhrál. Ačkoliv Ali počátkem roku 1978 ztratil titul s Leonem Spinksem, později jej v odvetném utkání získal zpět již potřetí. V červnu roku 1979 ve věku 37 let odešel z profesionálního boxu s 59 vítězstvími a jen 3 porážkami.

Díky jeho rozhazovačnému životnímu stylu, potřeboval brzy peníze, proto se roce 1980 opět vrátil zpět do ringu, aby bojoval s Larry Holmesem za 8 milionů dolarů. Holmes nakonec souboj v 11 kole vyhrál. O rok později Ali boxoval profesionálně naposledy, když se utkal s Trevorem Berbickem. Jeden měsíc před 40 narozeninami byl poražen již popáté v jeho kariéře. Po této prohře se najednou Aliho zdraví prudce zhoršilo. V roce 1982 mu byla zjištěna Parkinsonova choroba kterou si léčil na University of California. Lékaři později spekulovali, že nemoc propukla kvůli jeho otřesům hlavy, které obdržel v průběhu těžkých zápasů, ale jen pitva jim může tuto teorii ověřit. V roce 1996 se mu dostalo veliké pocty, byl vybrán aby zapálil zahajovací oheň na Olympijských hrách v Atlantě.
Ali Muhammad - Photo XL - Muhammad Ali
Ali měl velice neobvyklý styl na boxera těžké váhy. Svoje ruce držel na úrovni boků mnohem častěji než ostatní boxeři, kteří ruce drželi vysoko aby si bránili obličej.Místo toho spoléhal na své mimořádné reflexy a práci nohou, čímž si udržoval odstup od soupeřových úderů.
Ali má devět dětí a čtyřikrát byl ženatý. Nyní žije se svou čtvrtou ženou Yolandou. Aliho dcera Khaliah Ali, se dala na kariéru boxerky. Ačkoliv Ali vyjádřil nesouhlas nad účastí žen v tomo sportu, Khaliah stále pokračuje ve stopách svého otce.
Tato kniha je jediným písemným dokumentem odhalujícím tajemství jeho génia. Ali čerpal inspiraci ze zdrojů bohatších, než je pouhý sport. S klidem a jasností vyznavače zenu vysvětloval přímo do Gastovy kamery, že jde do Zairu boxovat za celou Afriku, za všechny chudé, "za malé bratry spící na podlaze, kteří nemají co jíst... Chci vyhrát pro všechny ty opilce a prostitutky, pro lidi, kteří nemají nic, kteří neznají vlastní minulost. Takovým lidem mohu pomoci tím, že zvítězím."

Miyamoto Musashi

13. srpna 2007 v 18:51 | Martin |  mistři
Před několia staletími žil fenomenální bojovník. Ve svých 13 letech se poprvé utkal na život a na smrt a nikdy nebyl poražen. V dnešní době jeho život a myšlenky studují tisíce lidí.
Miyamoto Musashi se narodil asi r. 1584 v Miyamoto, město Ohara. Jeho matka (Omasa) zemřela při porodu. Vychovala ho nevlastní matka (Yoshiko) jako vlastního syna společně s dvěmi sestrami. Jeho dědeček, Hirata Shougen, byl potomkem šlechty na původním území Harimy. Musashiho otec, Munisai, a dědeček byli oba ve službách rodu Shinmen, který řídil krajinu Mimasaka od horského hradu Takeyama, jako strážci a cvičitelé vojsk.
Shinmenské vojsko přežilo řadu nepřátelských nájezdů a to vypovídá o Munisaiově mimořádné síle, možná mnohem větší než ostatních. Munisai byl nelítostný otec, vedoucí Musashiho velmi přísně. Kvůli častým neshodám s otcem byl jako mladý kluk často sám a nešťastný. Avšak jakmile dospěl a neutlačovala ho otcova přísnost, ukázal se vzácný talent v bojových uměních. Mushashi se pak rozhodl změnit jméno a našel ho ve svém rodišti, dal si tedy před své jméno - Miyamoto.
Ve věku 13 let se utkal s Arimem Kinheiem, který používal šerm stylu Shintouryu, a porazil ho. Po tomto zápase odešel na své putování. Procestoval mnoho oblastí a stále si svou techniku zlepšoval.
Když mu bylo 29 let bojoval se Sasakim Kjirem na ostrově Ganryujima blízko Kyushu. Vybojoval přes šedesát soubojů a nikdy neprohrál. Vždy riskoval svůj život aniž by přemýšlel nad smrtí. V pozdějších letech vytvořil mnoho skulptur a kreslil stále vytrvale znovu a znovu. Se stejným duchem používal mistrovské tajemství meče, elegantní mistr meče, koncentroval se na vytváření děl ohledně umění a namaloval obrazy trávy, stromů a ptáků (roganzu, koubaihatozu). Všechny díla jsou velmi duchovní a dodávají hřejivý pocit.
Po 50. roku života si užíval přízně feudálního mistra v Kumamotu- Hosokawi Tadatoshiho. Musashi žil v Kumamotu klidně a v míru. Ponechal své jméno potomstvu a sám pak v jeskyni psal slavnou knihu- Book of five rings. Lidé říkají, že pohled z Reigandouské jeskyně nám přimomíná, jak Kamasaka dříve vypadala. Musashi zemřel v Kumamotu r. 1645, nikdy se nevrátil do svého rodného města. Jeho pozůstatky byly však převezeny zpět do Ohary, kde byl pohřben v hrobce vedle svých rodičů.

Judo

13. srpna 2007 v 18:50 | Martin |  Judo
Judo neboli jemná cesta je mnoho staletí staré bojové umění pochazející z Japonska. Jako první zavedlo systém barevných pásků k odlišení technických stupňů.
Džudo bychom v současné době zařadili spíše mezi bojové sporty než bojová umění. Už jeho vznik totiž nebyl spojen s bojem, ale s tělovýchovným cvičením. Zakladatelem džuda je Jigoro Kano, který sestavil vlastní systém technik z japonských bojových umění a sebeobrany feudálního věku. Tento nově vzniklý systém měl zlepšovat posilování těla a udržovat ho zdravé. Systém byl určen pro muže i ženy v každém věku a měl být využíván i ke sportovním zápasům. Kano si však původně nepřál, aby v džudu dominovala sportovní hlediska. Džudo bylo původně vyváženým systémem tělesné výchovy, sebeobrany a soutěže.
Kano při sestavování systému džuda vycházel z džúdžu-cu. Džúdžu-cu je souborný název pro četné styly boje, které si nebyly podobné v technice ani na pohled. Je to kolektivní název pro nejrůznější druhy bojových umění a zahrnuje metody kopů, úderů, použití kolen, házení, škrcení, blokování kloubů, používání některých zbraní a svazování nepřítele. Jednotlivé systémy, kterých bylo oficiálně doloženo 725, však vždy zdůrazňují pouze jeden nebo dva aspekty. Největší rozvoj džúdžucu se datuje od konce 17. do poloviny 19. století. Souběžně se vytvářely dva různé styly. První obsahoval všechny bojové prvky a používal se v bojích a válečných konfliktech. Druhou formou bylo takzvané estetické džúdžucu. To se odchýlilo od svého původního záměru (boje) a soustředilo se spíše na precizní provádění technik. Porážka protivníka se stala prostým předváděním lepších výkonů. Tato forma byla ve svém vzniku často kritizována. Bylo jí vytýkáno, že se uchyluje ke studiu toho, co není ve skutečném boji potřebné. Přesto se tato forma začala čím dál více rozvíjet, a to především v době, kdy v Japonsku zavládl mír. Třída tradičních bojovníků začala postupně slábnout a vymírat. Někteří z nich se přizpůsobili novému trendu a začali vyučovat koncepci estetického předvádění technik. Džúdžucu se tak postupně stalo veřejnou zábavou s komerčním zaměřením.
Jigoro Kano, který byl jedním z žáků slavného učitele džúdžucu Totsuka, vytvořil ke konci minulého století syntetický systém tréninkových technik házení, chytání, atemi a resuscitace, vytvořených z některých stylů džúdžucu (Kano vycházel především ze stylů sumo, Kitó, Tenšinšinjo rjú a tradiční sebeobrany). Svůj nový styl postavil na dvou základních principech - seirjoku zenjó (Princip nejlepšího využití tělesné i duševní energie) a džita kjóei (princip vzájemného prospěchu). V roce 1882 shromáždil Kano v chrámu Ejšodži v Tokiu prvních deset džudistů a položil tak základy školy Džudo-Kódókan (škola pro nácvik cesty). Tohoto nového stylu si velmi rychle povšimnl německý lékař dr. Erwin Balz, který v letech 1876-1905 učil na Císařské univerzitě v Tokiu a doporučil japonskému ministerstvu pro tělovýchovu, aby podporovalo džudo jako prostředek utužování těla. V roce 1886 způsobil rozruch pozoruhodný úspěch družstva Džudo-Kódókan v zápase proti družstvu džúdžucu. Úspěchy džudistů i osobnost učitele Kana zapříčinila velký zájem o džudo. Když byl tento nový druh bojového sportu uznán japonskou vládou, obsahoval 47 technik džuda a 15 chvatů sebeobrany.
Kano v džudu vyvinul zcela unikátní systém technických stupňů - pásků, který později převzala většina bojových sportů. Džudo rozlišuje 5 žákovských stupňů (kyu): žlutý, oranžový, zelený, modrý a hnědý pásek, a 10 mistrovských stupňů (DAN): černý a červenobílý pásek. Tréninky džuda se provádí v dódžó (tělocvična pro japonská bojová umění) a jednotlivé nácviky se nacvičují na tatami (speciální žíněnky, které byly původně vyráběny z rýžové slámy). Džudo se zaměřuje na nácvik 1. Ukemi - techniky pádů, 2. Nagewaza - technika porazů (sem patří akce prováděné v postoji a akce prováděné z postoje do lehu), 3. Katamewaza - techniky znehybnění (sem patří držení, páčení a škrcení), 4. Atemi - využití útoků na citlivá místa soupeře v sebeobraně.
Džudo se hlásí k tradiční japonské kultuře a filozofii a znamená "chápat tělem" či "učit se cítěním". Základním principem džuda je také "vítězit ustupováním". Doslovný překlad názvu džudo se ve většině publikací uvádí jako "Jemná cesta" (džú - jemný, dó - cesta). Jiné publikace však upozorňují na to, že význam znaku džú je spíše "poddajný", "adaptabilní" nebo "harmonický". Název jemná cesta tedy nelze chápat jako bojové umění nevyužívající síly. "Jemnost" v názvu bojového sportu džudo by měla být spíše chápána jako "flexibilita" ve významu, že se mysl i tělo adaptují na situaci a uzpůsobují ji ve prospěch toho, kdo tuto metodu využívá.

Chuck Norris

13. srpna 2007 v 10:30 | Martin |  mistři
Profese Herec Datum narození: 10.03.1940 Místo narození: Ryan, Oklahoma, USA Znamení: Ryby
Chuck Norris vlastním jménem Carlos Ray Norris Jr. (* 10. března 1940 Ryan, Oklahoma) je známý americký akční herec, autor vlastního bojového systému Chun Kuk Do. Nejznámější je jeho role Cordella Walkera v seriálu Walker, Texas Ranger.Je nejstarší ze tří synů Indiána z kmene Čerokézů a irské baptistky. Po rozvodu rodičů vyrůstal u matky v Kalifornii. Jako osmnáctiletý se oženil se spolužačkou Diannou Holechekovou a poté narukoval k vojenskému letectvu. V Koreji, kam byl odvelen, se naučil ovládat různé druhy orientálních bojových umění, zejména se specializoval na styl bojového umění Který vymyslel Bruce Lee na JEET KUNE DO a také na tae-kwon-do, korejské bojové umění zkládající se ze tří slov TAE-technika nohou Kwon-technika rukou a Do-což znamená duchovní nebo fyzická cesta.

Talentem a náročným tréninkem se vypracoval k černému pásu v karate a hnědému pásu v judu. Po propuštění z armády 1962 založil v Torrance u Los Angeles školu karate, kde se cvičili i mnozí významní film. herci (mj. Steve McQueen). 1968 se stal mistrem světa v karate a tento titul pak každoročně obhájil až do 1974, kdy se rozhodl zanechat profesionálního sportu.

Do film. zákulisí poprvé nahlédl, když se jako odborný poradce na karatistické scény účastnil natáčení kriminálního snímku Demoliční četa (r. Ph. Karlson). Své schopnosti a zkušenosti plně uplatnil před film. kamerou až po boku Bruce Leeho v jeho posledním kung-fu filmu Drak přichází (r. B. Lee). Díky své tělesné zdatnosti a mrštným, dobře cíleným úderům dlaní se prosadil jako hvězda laciných akčních snímků, v nichž nejčastěji ztělesňuje neohroženého ochránce nevinných a mstitele bezpráví.

V poslední době však jeho film. hrdinové už ani tolik neudivují karatistickými výkony, neboť při potyčkách s nepřáteli si vypomáhají hojně střelnými zbraněmi. Velmi často hraje ve filmech svého bratra Aarona Norrise. 1996 navštívil Prahu. Z prvního manželství se svou spolužačkou Dianne Holechekovou (1958-88) má syny Mika a Erica. Od 1998 je ženatý s Genou Norrisovou

Wing Chun

13. srpna 2007 v 10:26 | Martin |  Kung Fu
Wing Chun (tradiční čínština 詠春; zjednodušená čínština: 咏春) v češtině též jako Wing Tsun, Ving Tsun, Yong Tjun (překládáno nesprávně jako Krásné jaro, význam je daleko širší, první znak je složen ze znaků pro mluvení (ústa a jazyk) a pro vodu, druhý znak znamená jaro apod.) je jihočínské bojové umění. O jeho celosvětové rozšíření se postaral zřejmě mediálně nejznámější představitel tohoto stylu, Yip Man, který provozoval svou školu v Hong Kongu. Díky tomu je dnes někdy nesprávně toto umění považováno za hongkongský styl, i když je v různých variantách rozšířeno, co se týče tradičních původních škol, po celé jihovýchodní Asii od Číny, přes Thajsko, Vietnam až po Malajsii. V Česku převažují styly hong-kongské, jediným výrazným zástupcem "pevninského" Wing Chun u nás je Ivan Rzounek a jeho škola Mai Gei Wong Wing Chun.
Co se týče korektnosti používaného názvu, pak:
  • Wing Chun je vnímán jako komplexní zastřešující název tohoto umění kdekoliv ve světě (vychází z používání druhou generací po Yip Manovi).
  • Ving Tsun používal přímo Yip Man také kvůli asociaci "V" jako vítězství (Victory).
  • Wing Tsun si osobuje Leung Ting jako registrovanou obchodní značku pro školy jím zastřešených větví Wing Chun.
  • Yong Tjun/Chun je přepis ("Tjun" ovšem chybný) z mandarínštiny (narozdíl od předchozích termínů vycházejících z kantonštiny)

Shao-Lin

11. srpna 2007 v 13:37 | Martin |  Kung Fu
SHAO-LIN
Jeden z nejstarších vnějších stylů čínského wu-shu
Když se řekne Shao-lin (Šaolin), tak se snad každému vybaví Čína, buddhismus a bojová umění opředená mnoha mýty.
shao-lin
Podle legendy dal severní klášter Shao-Lin (Šaolin) vybudovat v horském masívu Sung, provincie Henan (Chenan), císař Xiao Weng (Šiao Weng) z dynastie severní Wej. Okolo roku 527 navštívil tento klášter mnich Bódhidharma (Da-Mo) a údajně zde strávil více než devět let. Během této doby předával ostatním mnichům znalost tělesných a dechových cvičení, která měla zlepšit jejich schopnosti a dovednosti nutné pro buddhistickou meditaci. Všechna cvičení měla mimo jiné i sebeobranný aspekt a údajně dala základ dnešnímu kungfu (Kung-Fu / Gong-Fu). Podle legend tato cvičení přejímala pohyby odpozorované od zvířat v okolní přírodě (tygr, drak, had, levhart, jeřáb a další), čímž dala základ stylu pěti zvířat. Každý mistr boje v klášteře Šaolin se specializoval na jednu techniku, ale žáci si museli osvojit znalosti a dovednosti všech technik. Časem byla do tohoto systému začleněna výuka boje se zbraněmi a při nácviku technik se začaly využívat jednoduché pomůcky a další důmyslná zařízení, jako dřevěný panák apod.
Během své dlouhé historie byl klášter Šaolin několikrát vypálen a znovu vystavěn. Bohužel z těchto důvodů se nedochovaly žádné písemné záznamy, které by mohly sloužit jako zdroj věrohodných či doložených informací. Skutečná historie kláštera Šaolin se tak dochovala pouze v malých zlomcích pod velkou vrstvou mýtů a legend. Samotná čínská vláda se již několikrát pokusila potvrdit či vyvrátit pravdu o vzniku bojových uměních z Henanského kláštera. V roce 1928 byl vytvořen v Nankingu Centrální vládní institut pro bojová umění. Jeden ze členů tohoto institutu napsal knihu o pravdě a legendách z Šaolinu a Wu Tangu (další místo, kde se psaly dějiny čínského kungfu). Tato kniha rozbila mnoho přetrvávajících mýtů a polopravd o těchto dvou známých místech čínské historie bojových umění. Avšak nebylo by proto správné říkat že všechna čínská bojová umění, která známe, mají svůj původ pouze v Šaolinu (či Wu Tangu).
Šaolinské kungfu, se do povědomí západního světa dostalo především po veleúspěšném filmu z roku 1977 - 36. komnata Šaolinu (The 36th chamber of Shao-lin) a následně dalším filmem Šaolinský klášter s budoucím mistrem bojových scén Jet-li, z roku 1982.
Ve Škole čínského wu-shu mistra Qin Ming Tang se vyučuje umění stylu Shao-lin jako jeden z dalších způsobů boje (vedle Chen Tai-ji (Čchen Tchaj Ťi) a čínského boxu Sanda). Komplexní trénink šaolinského stylu boje zahrnuje:
  • rozcvičení a protahování,
  • kondiční a otužovací cvičení,
  • postoje,
  • kopy,
  • pěstní formy,
  • cvičení ve dvojicích,
  • Chin Na Dui Da (Čchin Na Tuej Tcha) - obranné techniky a páky na klouby a vitální body,
  • cvičení se zbraněmi,
  • sebeobranné aplikace,
  • qigong (Čchikung),
  • teorie a koncept cvičení.
Co tedy můžete očekávat pokud se rozhodnete navštívit školu Čínského wu-shu mistra Qin Ming Tanga? První návštěva v naší škole seznamuje nové studenty s tradičním přístupem ke cvičení, jsou vysvětlena základní pravidla cvičení i chování ve škole, která mimo jiné zahrnují znalost oslovení a pozdravu mistra v čínštině, kterým tak vzdávají studenti mistrovi respekt a úctu - "Ni hao shifu" (Ni chao š´fu) při příchodu a "Shifu zaijian" (Š´fu cajťien) při odchodu.
Trénink nových studentů zahajuje výuka základních dovedností, mezi něž patří rozvoj síly, rychlosti, flexibility, stability, ale také základních kopů, úderů a nácvik postojů, jakými jsou například: mabu (pozice jezdce), pubu (skrčený postoj), gongbu (kung pu - postoj lukostřelce), xubu (šípu - prázdný postoj), atd. Po zvládnutí jednotlivých pohybů a postojů se následně tyto techniky spojují s dalšími prvky do pěstních forem.
Během každého tréninku se studenti věnují protahovacím, posilovacím a otužovacím technikám. Ty zahrnují především posílení a protažení svalů (jednotlivě nebo s pomocí jiných studentů), které mohou být vlivem civilizačních návyků ochablé a zkrácené. Otužovací cvičení rozvíjí odolnost těla na úrazové stresy spojené s tréninkem i běžným denním životem.
Zároveň se žáci učí základním obranným technikám Qin Na (Čchin Na), kdy využívají znalost anatomie k obraně i útoku na klouby a vitální body.
Po zvládnutí primárních technik se studenti věnují nácviku technik s tradičními zbraněmi jakými jsou šavle (dao), meč (jian) a hůl (gun), případně kopí (qiang), halapartna (da dao/pu dao) a další. V pokročilejší fázi pak flexibilním zbraním jako je 7-12 článkový bič (bian), trojdílná tyč (san jie gun) a podobně.
Dalším stupněm k porozumění stylu Šaolin je cvičení sestav ve dvojicích. Toto cvičení rozvíjí schopnost reagovat na útok účinnou obranou a případně dává možnost k procvičení útoku. Tím se rozvíjí především postřeh a posiluje se duševní kondice.
Po ukončení výuky základních znalostí mají studenti možnost se sami rozhodnout - s ohledem na svou individualitu (současně s přísným posouzením dosažených dovedností, své prokázané píle a na základě doporučení mistra), jakým směrem se ve stylu Šaolin ubírat dále, případně jaké zbraně si mají zvolit pro další studium tohoto bojového systému. Tato možnost se ale naskytne pouze těm, kteří mají vytrvalost a dostatek odhodlání na překonání sebe sama a jsou ochotni věnovat svůj volný čas studiu tohoto stylu. Kungfu se totiž musí dělat celým srdcem a je to opravdová dřina. Proto ne každý dospěje na své cestě až sem ...

San-Da

11. srpna 2007 v 13:35 | Martin |  Kung Fu
SAN-DA
Plně kontaktní systém zápasu
San Shou je čínský termín složený ze dvou části. První část san znamená "volnost", druhá shou označuje "ruce". San Da je synonymum ke slovu San Shou, kde da je výraz pro "úder" a "útok". Ať použijeme slovo San Shou nebo starší výraz San Da, v obou případech to znamená, že mluvíme o flexibilní aplikaci bojových znalostí nebo volném boji.
Je to plnokontaktní bojový sport vycházející z tradičního čínského Wushu a čerpá z jeho nezměrného bohatství. Od roku 1991, kdy se konal světový šampionát ve Wushu, je pravidelnou součástí všech následujících soutěží. V současné době je provozován ve více než 70 státech světa.
San Shou přesahuje hranice a spojuje různé styly bojových umění, zdůrazňuje praktičnost, všestrannost a komplexnost použitelných technik. Primárně je zde zastoupena celá škála úderů, kopů, shozů, podmetů a možnosti zachycení a strhnutí na zem. To vše dává boji vysokou míru reálnosti. Je chybou si myslet, že San Shou je jen další Kickbox, protože strategie boje je daleko rozmanitější a rozsah použitelných technik mnohem větší.
Trénink San Shou je zaměřen převážně na tyto 4 bojové zručnosti:
  • "Da" - (Údery) pěst, dlaň, loket, prsty a hlava
  • "Ti" - (Kopy) kopy, podmety, kolena a přískoky
  • "Shuai" - (Hody, vržení) zachycení, vržení a shozy
  • "Na" - (Uchopení, zajištění) páky na klouby, kontrola soupeře
V Číně se říká: "San Shou shi Wushu de Jinghua" - San Shou je jádro (podstata) Wushu.

Hwarangdo

9. srpna 2007 v 12:02 | Martin |  Hwarangdo
Hwarangdo je asijské bojové umění pocházející z území nynější Koreje. Je kolem 2000 let staré a předpokládá se, že je i jedním z nejúčinnějších bojových umění vůbec. Zahrnuje velké množství bojových prvků z nejrůznějších bojových umění. V současné době prožívá svoji renesanci a některé jeho techniky jsou cvičeny a používány jako základní u bojových jednotek určených především pro plnění speciálních úkolů.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Historie

Nynější Korea, respektive Korejský poloostrov, byla kdysi rozdělena do tří království: Kogurjo, Pekče a Silla. Největší z nich bylo Kogurjo. Zabíralo celou plochu nynějšího Mandžuska a severní část Korejského poloostrova. V 5. století se Kogurju pokusilo ovládnout své menší sousedy. Pekče bylo téměř rozdrceno a donuceno posunout své hlavní město jižněji. Silla bylo neustále napadáno a zastrašováno. V průběhu historického vývoje však došlo k neobvyklému jevu. Království Silla se nepoddalo vojenskému nátlaku ze strany Kogurja a stalo se vedoucím korejským královstvím.
Království bylo sjednoceno a byly vytvořeny nové vojenské instituce s velmi silnou vojenskou mašinérií. Na předním místě mezi těmito institucemi byl Hwarang, který soustřeďoval jádro mladých mužů šlechtického původu. Tito muži byli předurčeni stát se generály, státníky a jinými vůdčími osobnostmi. Velké období tohoto sjednoceného království trvalo od roku 661 do roku 935 n.l. a bylo charakterizováno rychlým rozvojem země. V období, kdy bylo království Silla ohrožováno ze strany Koguryu, organizovala vláda za pomoci lidu pod vedením nejvyššího buddhistického mnicha v zemi Won Kwang Bopsa školu intelektuálního a vojenského myšlení a umění.
Tato škola nesla název HWARANG, což znamená ,,květina mužnosti''. Do této klášterní školy poslal král Silly své syny a oddané vojáky, aby se vycvičili ve filozofickém myšlení a vojenském umění, které rozpracoval Won Kwang Bopsa. Za velkého přispění vojenského umění a morálních kodexů hlásaných zakladateli systému hwarangdo překonala tato malá země své mnohem větší a silnější sousedy (Kogurjo a Pekče) a ovládla celý poloostrov zvaný Korea na mnoho století. Dva z válečníků Hwarangu, Kui San a Chu Hwang, získali od Won Kwang Bopsa pět pravidel, kterým podřídil svůj život. K nim byly časem přidány další vlastnosti studentů hwarangdo. Od samého počátku byl Won Kwang Bopsův klášter střediskem výuky církevní víry, vysokým učením a cvičištěm pro zvládnutí vojenského umění.
Hwarang se stal korejskou verzí kodexu Bušidó, který byl populární v Japonsku. Zde byli cvičeni mnozí členové královské rodiny a mezi nejslavnějšími válečníky Hwarangu patřil například i generál Ioo Sin Kim. Za vlády dynastie Ri hwarangdo jako bojový systém upadl. Oficiálně bylo uznáváno pouze intelektuální umění a vědy. To vedlo k zákazu činnosti válečníků, kteří byli nuceni stáhnout se do buddhistických klášterů. Stejně tak jak byly chrámy a kláštery v Evropě středisky učenosti, sloužily buddhistické kláštery v Koreji k zachování fyzických i církevních aspektů hwarangdo. Hwarangdo zůstal v korejských chrámech až do počátku padesátých let. V tu dobu začali dva korejští bratři Joo Bang Lee a Joo Sang Lee studovat toto umění a přivezli je do Spojených států amerických. Tím v podstatě došlo k jeho znovuobjevení a popularizaci jako bojového umění s možností využít některé jeho techniky v soudobém boji muže proti muži.